O mně

Naša práca Veštiareň Magica team Od roku 1996 do 2012 sme sa osobne stretli s vyše 3000 klientmi, cez 16 000 krát sme pomáhali na diaľku, 111 krát sme vycestovali za klientmi mimo Slovenska, 16 letných sezón sme strávili s klientmi na ezoterických pobytoch pri mori, 918 priestorov sme zbavili negatívnych energíi... TOPlist

Náhodné fotografie

Reklama

Výhodná Pôžička bez príjmu pomôže kedykoľvek.



Z EGYPTSKÉ KNIHY MRTVÝCH

Karel Weinfurter Jednou z nejstarších knih okultních a mystických na světě je t. zv. "Kniha Mrtvých", kterou dnes máme skoro celou, neboť byla sebrána z různých nápisů na stěnách hrobek, sarkofágů, rakví a pohřebních kamenů, jakož i z různých papyrusů a amuletů a pod. věcí. Tato Kniha Mrtvých, kterou Egypťané, nebo alespoň některé její kapitoly dávali do hrobů se zemřelými, měla podle jejich víry magický účinek, že totiž zajišťovala jejich mrtvým na onom světě blaho. Překlady Knihy Mrtvých byly pořízeny z papyrusů a jiných listin, které byly nalezeny hlavně v Thébách a proto je známá jménem thébská revize Knihy Mrtvých, což znamená revizi velikého národního pohřebního díla, které si opisovali písaři pro sebe, jakož i pro egyptské krále a královny, pro prince a šlechtice, pro lidi vzdělané i prosté, pro lidi bohaté i chudé, a sice asi od r. 16000 př. Kr. do roku 900 př. Kr. Kniha Mrtvých je doprovázena v egyptských originálech přečetnými obrazy, černými i barevnými tabulemi a vignetami, mezi něž jsou napsány hieroglifické texty. Mnoho myšlenek, jakož i náboženských názorů je vtěleno do těchto textů, které jaksi splývají se staroegyptskou civilizací a většina těchto názorů jest nesmírně zajímavá, neboť splývá s těmi, které známe z doby mnohem starší, s názory, jež existovaly v páté a šesté dynastii, okolo roku 3500 př. Kr. Ale na druhé straně jsou mnohé texty z období předfaraonského a sahají snad dále do minulosti než 6000 let př. Kr. Kromě této thébské revize existují však ještě dvě jiné, totiž t. zv. revize heliopolská, které bylo užíváno v páté a šesté dynastii a jež je hieroglificky napsána na zdech a komorách pyramid v Sakaře. Sem také patří Kniha Mrtvých, která byla nalezena v běžných hieroglifech na rakvích dynastie jedenácté a dvanácté. Za třetí je tu nejnovější revize, totiž saiská, která byla napsána na papyrusech a rakvích hieroglifickým písmem pozdějším, hlavně demotickým, v dynastiích XXVI. a dalších. Je to poslední tvar Knihy Mrtvých, kterého bylo užíváno v periodě Ptolomeovců. Netřeba podotýkati, že Kniha Mrtvých neobsahuje pouze náboženské ideje starých Egypťanů, ale že je v ní uloženo velmi mnoho tajného, čili esoterického učení egyptského, čili zkrátka nauk mystických. Kniha Mrtvých by se vlastně měla jmenovati Knihou Živých, neboť rituály, které s ní byly spojeny a jež byly prováděny s mrtvými, naznačují zcela nepochybně, že staří Egypťané znali naprosto přesně mystickou cestu a že pro dav musili užívati těchto zevních symbolických obřadů, při nichž se četly jisté Kapitoly z Knihy Mrtvých, poněvadž zasvěcení knězi nemohli mystéria mystická sdělovati lidu, právě tak ne, jako v našich, na př. katolických kultech, je ukryto mnoho látky esoterické, která je zastřena zevními obřady, jejichž pravého účelu a původu neznají ovšem ani dnešní knězi. Pokud se týká autorství Knihy Mrtvých, není o něm známo nic. Celý tento nábožensko-mystický spis je patrně výsledkem mnohých a mnohých generací, neboť egyptologové se přesvědčili, že různé kapitoly pocházejí z různých dob. Pro nás je však jisto, že spisovatelé a zakladatelé tohoto díla byli dojista adepty vysoko zasvěcenými, tak vysoko, že dnešní naše pojmy jsou příliš chabé a zatemnělé, abychom mohli pochopiti vznešenost oněch zasvěcenců, kteří buď psali nebo dali podnět k napsání Knihy Mrtvých. Nejprve se musíme trochu poohlédnouti po nejstarších náboženských textech starých Egypťanů, abychom podali čtenářům alespoň v obrysech jejich víru a jejich náboženské představy. Předním bohem egyptským jest Osiris, bůh soudu, bůh z mrtvýchvstání a nesmrtelnosti. Je velmi zajímavo, že v nejstarších náboženských textech jejich pisatel vždycky přijímá totožnost zemřelého s Osirisem a v poslednějších dobách jest zemřelý jmenován jménem tohoto boha. Osiris jako sluneční bůh jest totéž jako Ježíš Kristus, a proto také jako mystikové říkáme svému božskému Já Ježíš Kristus, tak jako to činili Egypťané, když zemřelého jmenovali Osirisem. Stejná myšlenka byla vyjádřena také všemi podrobnostmi pohřebních obřadů egyptských, kdy přátelé a příbuzní zemřelého napodobovali obřady, které podle tradice se děly s bohem, věříce, že tím jedině může zemřelému být poskytnut věčný život a věčná blaženost. Historie Osiridova je zahalena v mlhách dávnověku. Nikdo neví, kdy a jak se započal kult tohoto boha, ale bezpochyby, že byl přinesen od adeptů z Atlantidy, neboť, jak víme, byl Egypt vlastně kolonií čili osadou Atlantovců, do které se obyvatelé nešťastného kontinentu přestěhovali, totiž ti, kteří věřili svým duchovním vůdcům. Druhou kolonií Atlantovců byla střední Amerika a staří tamní národové, Mayové a Quičové nám právě tak jako Egypťané zachovali mnoho zbytků ze ztracené kultury Atlantovců. Na neštěstí staří Egypťané ve svých písemných památkách nám nikde nezůstavili ani stopy po svých teoriích o tomto bohu, takže snad nikdy se hmotným způsobem nedozvíme nic bližšího o jeho historii. Je však zcela jisto, že i v nejstarších dynastických dobách egyptských byly příběhy boha Osirida legendární a musily již tehdy býti velmi staré. Texty Knihy Mrtvých naznačují zcela jasně, že Osiris zaujímal přední místo v okruhu bohů mrtvých — vlastně bohů živých — a tato základní myšlenka převládá ve všech textech až do prvních století křesťanských. Všeobecně se věřilo, že Osiris byl božského původu, že žil na zemi ve hmotném těle (jako Kristus), že byl zrádně zavražděn a rozřezán na kusy, že jeho sestra Isis sebrala jeho údy a že pomocí magických slov, kterým ji naučil bůh Thoth, jeho tělo zcelila, a že bůh zase oživl, že se stal nesmrtelným, načež vstoupil do podsvětí, kde se stal soudcem a králem mrtvých. Kdo je nepředpojatý, vidí v této legendě mystické pochody, které jsou nám naznačeny také naším Spasitelem. Není třeba, abych zde uváděl nějakých vztahů mezi oběma bohy. Ve skutečnosti je to jedno a totéž božstvo, které vstoupilo na svět, aby bylo usmrceno a pak bylo vzkříšeno z mrtvých. Ze všeho toho vidíme, že původní mysterium Osiridovo bylo pro lid proměněno v zevní obřady a tak se stalo, že lid byl přesvědčen, že když budou s mrtvým provedeny jisté ceremonie, dosáhne duše mrtvého nesmrtelnosti a věčné blaženosti, tedy právě tak, jako se děje za dnešních dnů s každým zemřelým křesťanem. Ve skutečnosti je ovšem věc jiná, neboť obřady ony jsou jen zevní formou, jejíž vnitřní jádro je mystické, které je nutno každému osobně prožít. Velmi zajímavé je rozdělení principů člověku podle názorů starých Egypťanů. Jak víme, dělí okultní nauky člověka na sedm principů, z nichž spodní čtyři jsou smrtelné, kdežto vrchní tři, které nazývá souhrnně Paracelsus "pátou třeští", jsou nesmrtelné. Egypťané měli těchto principů devět, ale podle popisů Egyptologů poznáváme v nich zase jen našich sedm principů, při čemž dva další jsou vlastně jenom mystickými silami, čili vlastnostmi duše. Prvním principem bylo hmotné tělo, které se jmenovalo khat. Byla to součástka, která podléhala rozkladu a jež mohla býti zachována jedině mumifikováním. Zajímavé je, že hieroglyfické naznačení hmotného těla obsahuje také obraz ryby. To má dvojí význam. Ryba nejsnadněji hnije a za druhé naznačuje ryba ještě bytost, která žije ve vodě, totiž v čistém principu, a kromě toho je tu ještě souvztažnost se sítí a rybářem, totiž síť jest zevní příroda, Mája, do které jsme všichni chyceni svými smysly, ale rybář, totiž Spasitel nás může z této sítě vyprostit. Druhým principem je t. zv. dvojník, který se egyptsky jmenoval ka. Toto ka bylo naznačováno hieroglyfem pozdvižených paží jako k modlitbě, což znamená, že je to vnitřní součástka, která se obrací k nebesům. Toto ka jest jakési vyšší, jemnější astrální tělo, neboť podle pojmů egyptských se podobalo úplné tvarem i vlastnostmi člověku, jemuž náleželo. Ačkoliv podle egyptských pojmů sídlilo ka normálně ve hrobce u těla, ale mohlo podle libosti se potulovati kdekoliv, bylo neodvislé od člověka a mohlo se usídliti v kterékoliv jeho soše. Egypťané se domnívali, že toto ka jí a pije a proto kladli do hrobek jako oběti zásoby potravin, neboť jinak dvojníci zemřelých by byli nuceni opouštěti hrobku a potulovati se po zemi a jísti odpadky a píti špinavou vodu. Mnohému by se zdálo, že takové oběti potravin, jaké ostatně nalézáme u mnohých jiných národů, byly směšné. Ale ve skutečnosti to má svůj veliký význam. Víme, dobře, že astrální těla zemřelých trpí zdánlivě hladem a žízní — když totiž člověk za živa myslil jen na jídlo a na pití — a že toto utrpení lze nazvati pravými mukami Tantalovými. Takové oběti potravin a nápojů vytvořily okolo zemřelého představy čili astrální útvary nápojů a jídel, jimiž se astrální tělo mohlo sytiti do nekonečna. Jestliže již pouhá naše představa prchavá vytvoří v astrálu obraz, tu zejména představy, spojené s náboženskými obřady, vytvářejí zcela jistě v neviditelnu myšlenkové formy velmi trvalé a mocné. Poněvadž Egypťané znali důkladně život na astrální úrovni — tak dokonale, že dnešní spiritisté nemají o tom ani zdání a že i okultisté povětšině tápou v těchto věcech ve tmách — věděli, že tyto tužby astrálu budou ukojeny, když do hrobu budou kladeny jmenované obětiny. Ostatně již také v době poměrně starší mnozí národové kladly do hrobů urny s potravinami a nápoji. Vzpomínám jednoho nápisu na urně z hrobu, který pocházel z doby bronzové. Byl napsán starými runami, to jest písmem, kterého dosud nikdy nerozřešil kromě jihoslovanského badatele Žunkoviče. A právě onen nápis zněl: "Lačnému". To jest tedy důkazem se strany jiné. Jinak víme ze mnohých projevů astrálních bytostí, že ve spiritistických sezeních často dochází ku potvrzení této pravdy, neboť mnozí astrálové si prostřednictvím medií stěžují do hladu a žízně a často také v jejich vlivech media hltají nabízenou potravu v ohromném množství, ač medium samo by nikdy nemohlo za stavu normálního snísti najednou potravin takové množství. Tantalova muka nejsou tedy jen legendou, nýbrž hroznou skutečností. Toto Ka nebo dvojník je sídlem jistých magických sil, jichž, část si může podržeti i po odloučení od těla. Vysvětlení bližších o těchto silách a kdy a jak jich lze využíti jsem vypsal v knihách. "Tajné síly přírody a člověka," jakož i v " Zázraky a jejich výklad okultními naukami." Třetím principem člověka u Egypťanů je tak zvané Ba, čili "duše srdce". Zobrazováno bylo volavkou s háčkem na prsou. Toto Ba bylo spojeno s Ka, poněvadž je to vlastně kámický princip čili sídlo všech chtíčů. Egypťané byli přesvědčeni, že toto Ba sídlí s dvojníkem v hrobce a že se zúčastní pohřebních obětí, t. j. že se sytí obětovanými pokrmy a nápoji. Podle některých textů sídlí Ba na nebi s Osiridem, ale tu je dojista záměna s principem šestým, který se jmenuje Khu a jenž jest rovněž naznačován volavkou, ale bez háčku na prsou a s peřím na hlavě. Toto Ba mohlo vzíti na sebe jakoukoliv hmotnou nebo nehmotnou formu podle své vůle a někdy je také zobrazováno jako luňák s lidskou hlavou. Čtvrtým principem jest Ab čili srdce. Tento princip byl zobrazován vázou se dvěma uchy. Byl ve spojem s duší a byl pramenem dobra i zla v člověku. Z okultního stanoviska je tento čtvrtý princip nižší duší člověka. Egypťané věřili, že zachování lidského srdce, totiž hmotného srdce, jest nejvýš důležité, poněvadž při soudu po smrti bylo srdce podrobeno zvláštnímu výslechu se strany bohů. Ale jinak bylo srdce považováno za středisko myšlení a duševního života. Bylo orgánem, kterým se projevují ctnosti i neřesti, takže vlastně je to symbol nižší lidské duše, jak jsem uvedl shora. Egyptologové se domnívají, že toto Ab odpovídá našemu pojmu svědomí, ale to je omyl, poněvadž svědomí je v principu mnohem vyšším, totiž podle rozdělení indického v šestém. Čtyři kapitoly Knihy Mrtvých totiž XXVII.—XXXB, byly věnovány tomuto srdci, aby nebylo ztraceno nebo odneseno do podsvětí: "zloději srdcí". Tito "zloději srdcí" čili lidských duší jsou ovšem různí démoni. Podsvětí je peklo čili místo, kde tyto nižší duse lidské — ve skutečnosti jsou to zevní osobnosti lidí, kteří nedosáhli spojení s Bohem, a tudíž nesmrtelného života a — musí se rozpadnout ve své prvotní částice, aby z nich byly složeny duše nové — podobně jako se to děje s astrálními těly. Egypťané dělali k této ochraně srdce zvláštní amulety v podobě srdcí ze zeleného čediče a na těchto amuletech byla právě psána XXXB kapitola z Knihy Mrtvých. Pátým principem jest khaibit, čili stín. Tento princip byl v úzkém spojení se třetím, totiž s kamou, čili s nižší duší, a je to tedy to, čemu nyní říkáme astrální tělo. Tento princip byl také vyživován z obětních darů, jež byly přinášeny do hrobky zemřelých. To se naprosto shoduje s našimi zkušenostmi s astrálními těly zemřelých i s projevy ve spiritualistických sezeních, jak jsem naznačil svrchu. Toto khaibit může žíti jako Ka zcela odloučeně od těla hmotného a mělo moc odcházeti kamkoliv. Toto vzdalování se kamkoliv se ovšem týká jenom těch zemřelých, kteří nejsou připoutáni různými vášněmi, jako na příklad lakotou, k určitým místům, nebo kteří nezemřeli na jistém místě násilnou smrtí. Tomu nasvědčuje i jedna část XCII. kapitoly Knihy Mrtvých, podle které má mrtvý odříkávali: "Ó, nezaujmi moji duši, ó, nestřež mého stínu, ale nechť pro moji duši (rozuměj pro kamický princip) a pro můj stín je otevřena cesta a nechť vidí velkého Boha ve svatyni v den soudu duší a nechť odříkávají slova Osiridova, jehož obydlí jsou skryta, nechť je odříkávají před těmi, jež střeží údy Osirida, a kteří střeží duchy a drží v zajetí stíny zemřelých, kteří by mně mohli uškoditi." Šestým principem jest Khu, čili "duchovní duše", která byla naznačována volavkou s pérem na hlavě. Tento princip je často popisován ve spojení s principem Ba, totiž s principem kamickým a byl považován za étherickou bytost. Ve skutečnosti je to Duše, která nemůže nikdy zemříti. Jejím sídlem jest Sáhu, čili t. zv. tělo duchovní, totiž ona sama je tímto duchovním tělem vlastního ducha, podle našeho názoru "duchovního astrálního těla", které se tvoří v těle každého mystika mystickou koncentrací, jak uvidíme později. Toto Khu jest naše Buddhi a proto je také ve spojení s Ba, totiž s kamickým principem, který se snaží vytáhnouti k sobě do výše. Sedmým principem jest Sekhem, což znamená sílu. Jest naznačován veslem. Toto Sekhem není nic jiného, nežli životní síla čili praná. Podle starých egyptských rukopisů žije Sekhem na nebi mezi duchy, poněvadž je duchovní silou. Dnes víme, že slunce jest jejím východiskem. V egyptských textech jest obyčejně ve spojení s duchem a s duší, což jest zcela logické. Osmým principem jest Ren, čili jméno. Tento princip byl naznačován třemi hieroglyfy, a sice znamením úst, znamením vody a znamením klečícího člověka, který si ukazuje na ústa. Ústa mluví, voda znamená křest a člověk, ukazující si na ústa značí mlčení, t. j. koncentraci. Ale v ústech se rodí Slovo, čili jinak Kristus neboli Duch Svatý. Tento Ren znamená jméno, t. j. podstata ducha, jehož síla spočívá ve jménu, totiž v písmenách, která jeho jméno tvoří a jež mu dávají charakter, číslo a kabbalistický význam. Egypťané se neobyčejně namáhali, aby zachovali toto Ren, neboť věřili, že dokud jest jméno člověka zachováno, jest zachován i on. Také to je zcela logické, ačkoliv vše to bylo přeneseno později do pojmů hmotných z pojmů mystických. Již v textech, nalezených v pyramidách, nalézáme mnoho míst, kde mrtví se modlí, aby jejich jméno rostlo nebo pučelo a aby trvalo tak dlouho, jako jména bohů. Proto také všechny oběti, přinášené v hrobkách, byly spojeny s vyslovováním jmen zemřelých. Zachovávati jméno rodičů bylo pilnou povinností každého zbožného syna a každá oběť, která byla přinesena v hrobce, třeba i nejmenší, jestliže při ní bylo vysloveno jméno zemřelého, pomáhala udržeti při životě osobu, jejíž jméno bylo vysloveno. Taková formule zněla podle textu, nalezeného v pyramidě krále Pepiho I. následovně: "Tvoje jméno bude žíti na zemi, tvoje jméno vytrvá na zemi, ty nikdy nezhyneš, ty nikdy, nikdy nedojdeš konce." Devátým principem je t. zv. sahu, čili duchovní tělo, které tvořilo roucho duše. Je to ono nesmrtelné tělo, o kterém mluví sv. Pavel. Vidíme to zcela jasně z hieroglyfu, jimiž bylo toto tělo naznačováno. Že je to tělo duchovní je viděti ze slabiky sa, která znamená duchovní sílu. Je naznačena hieroglyfem, který vypadá jako osmička, pod níž jest ještě jedna klička, jejíž konce jdou však vlevo a vpravo. Tato značka je egyptologům tajemstvím, poněvadž znamená také léčivý magnetický tah, který byl prováděn oběma rukama přes hlavu a páteř nemocného. Dále je zde hieroglyf ptáka, srdce a sakrofágu s tělem, na něm spočívajícím. Prof. Budge praví: "Toto tělo vyšlo z hmotného těla, a sice odříkáváním modliteb a obřadů, prováděnými u hrobky nebo jinde, kněžími správně ustanovenými, a hodnotnými a toto tělo bylo trvalé a neporušitelné. V tomto těle veškeré duševní i duchovní schopnosti těla přirozeného byly spojeny k novým silám, podle povahy tohoto těla nového." Vidíme z toho, že toto tělo vzniklo z hmotného těla modlitbami, čili mystickou koncentrací, tak jako naše duchovní tělo nové, mystické, které se probouzí cvičeními k životu. Z předcházejícího následuje, že těchto devět principů egyptských nemá každý člověk, nýbrž jenom ten, kdo prošel nebo prochází mystickou cestou. Je to velmi příznačné a zajímavé pro názory starých Egypťanů, kterým člověk znovuzrozený byl bytostí normální, kdežto člověk obyčejný byl pro ně bytostí méně cennou a vedlejší. Proto také nalézáme u starých Egypťanů osmý princip čili jméno, totiž ono nové jméno, které obdrží mystik při svém vnitřním křtu. Proto je také toto jméno v hieroglyfech označeno značkou úst, značkou vody a pak figurkou poloklečící, která si klade ruku na ústa. Egypťané byli přesvědčeni, že každé vyslovené slovo za jistých okolností musí míti v zápětí nějaký účinek, buďto dobrý nebo zlý. Tato víra je důkazem, že Egypťané znali jednak zákony myšlenky čili obrazotvornosti, i zákony mantrické, které během doby upadly úplně v zapomenutí. Modlitba, vyslovená osobou k tomu povolanou, knězem, nebo člověkem, obřadně očištěným a na vhodném místě a vhodným způsobem, musila býti nutně vyslyšena příznivě. Podobně také kletba, vyslovená nad člověkem, zvířetem nebo věcí ve jménu nepřátelské, nadpřirozené bytosti musila přinésti škodu. Tato myšlenka pocházela z víry, že svět a vše v něm vznikl ihned, jakmile bůh Thot vyslovil slovy vůli boží pokud se týkalo po stvoření světa a že svět vznikl na rozkaz Boha. Proto také psané slovo mělo u Egypťanů veliký význam, poněvadž to, co bylo napsáno — ovšem magicky — musilo se vyplniti a síla tohoto psaného slova trvala věky. Z toho následuje, že ještě dnes určité formule napsané ve hrobech buď na stěnách, nebo rakvích nebo na papyrusech, účinkují a musí účinkovati. Tím lze vysvětliti magické působení kleteb, napsaných proti rušitelům posmrtného míru mumií královských. Že se to osvědčilo i v naší době, víme z případu s mumií faraóna Tutenkamona. Egypťané zkrátka znali dopodrobna magické a okultní zákony a podle nich řídili celou svoji říši, podle nich byl zařízen celý jejich život a proto byli národem tak mocným, jenž tak dlouho se udržel, pokud trvala víra v tyto věci. Staří Egypťané dávali do hrobu také různé lidské figurky z různého materiálu zhotovené. Tato "figurální magie" byla jim dobře známá — lépe než čarodějům středověkým, nebo čarodějům divokých dnešních národů, kteří užívají figurek lidských ke škodné magii. Nedjůležitější zmínkou o takových figurkách v Knize Mrtvých nalezneme v kapitole VI. Egyptologové vykládají, že Egpťané věřili, že duše člověka po smrti přichází do t. zv. Elysejských Polí, totiž do krajiny, kde žije jeho duše dále jako na zemi, ale ve společnosti bohů. Poněvadž se domnívali, že polní práce, které v tomto "ráji" musí být vykonávány, by zemřelého namáhaly a unavovaly, hleděli ho těchto prací zbaviti a tak kladli do jeho hrobky figurky, které měly vykonávati práci za zemřelého. Tyto figurky se jmenoval Ušabtiu, což se překládá obyčejně slovem "odpovídající". Mnohé kapitoly Knihy Mrtvých jsou opatřeny poznámkami, které naznačují jisté magické obřady, jež bylo nutno prováděti s dotyčnými kapitolami. Na př. kapitola XIII. měla býti čtena nad dvěma věnci z květin, zvaných ankham. Byly to jistě květiny, které byly ve spojení s věčným životem, jak naznačuje jejich jméno, neboť ankh je známý egyptský kříž s kroužkem, znamením života a smrti. Jeden věneček byl položen na pravé ucho zemřelého a druhý byl zaobalen do kusu látky, na níž bylo napsáno jméno zemřelého. Kapitola XIX. byla čtena nad božským věncem, který byl položen na tvář zemřelého, při čemž byl nakuřován kadidlem. Kapitola C. byla odříkávána nad podobou slunečního člunu, namalovaného zvláštním inkoustem na kusu nového papyrusu, jenž byl položen na prsa zemřelého, aby měl moc vstoupiti do člunu slunečního boha Ra a cestovati s bohem. Podle mého Mystického Slabikáře zví každý čtenář, že tento člun i dnes jako tehdy má v mystice ohromný význam a že tudíž tento obřad byl jen zevní značkou jistých vnitřních mystických stavů. Kapitola CXXV. praví, aby byla zhotovena cihla z hlíny, na kterou nevstoupilo dosud žádné zvíře a na ní byla namalována scéna posmrtného soudu. Jestliže byl na tuto cihlu napsán i text této kapitoly, tu zemřelý i jeho děti budou živi na věky, jeho jméno nebude nikdy zapomenuto a on bude vždy ve společnosti těch, kteří zůstali věrni Osiridovi. Velmi zajímavé obřady byly prováděny při čtení kapitoly CXXXVII. A. Tato kapitola musila býti čtena nad čtyřmi ohni, jež byly udržovány zvláštním druhem plátna, natřeným vonnou mastí. Tyto ohně drželi v rukou čtyři muži, při čemž jména sloupů boha Horusa byla napsána na jejich ramenech. Čtyři hliněná korýtka, postříkaná vykuřovadly, byla naplněna mlékem z bílé krávy, a tohoto mléka bylo užito k uhašení čtyř ohňů. Když byla tato kapitola čtena denně za zemřelého, tu stal se ve všech směrech podobný Osirisovi. Poznámky k této kapitole uvádějí řadu textů, jež byly čteny nad křišťálovým Tetem (to jest obraz části Osiridovy páteře), postaveným na stojánku s podstavcem a tento symbol musil státi u západní stěny hrobky. Za druhé nad figurkou boha Anubise, postavenou na podstavci u východní stěny. Tento bůh Anubis má, jak známo, hlavu šakala a představuje vlastně strážce podsvětí — u Řeků psa Cerbera — jinak je to tedy tak zvaný "strážce prahu", který přemnohým okultistům straší stále ve hlavách. Tento skutečný "strážce prahu" není mystikům nijak nebezpečný — každý ho uslyší a uvidí a projde zcela hladce tam, kam musí přijíti. Celý omyl u theosofů a jiných se zakládá jenom na líčení hrůzné "strážkyně prahů v Bulwerově románu "Zanoni". Ale napsal jsem již jinde, že to je pouze básnický výmysl a nic jiného — že se zjevují astrální příšery mediím a neočištěným zřecům, je jisto — zvláště pak lidem, kteří se snaží prováděti pokusy magické, ale to není pravý strážce prahu, nýbrž jen nějaká larva nebo konečně démon. S těmi však mystik nepřichází do styků. Za třetí bylo použito cihly, která byla natřena smolou. Pak byla cihla dána do ohně a položena k jižní zdi. Za čtvrté byl vykreslen na jinou cihlu obraz palmy, aby pak byla položena ke zdi severní. — Tyto světové strany, jakož i líčení symboly, se naprosto shodují s jistými mystickými zkušenostmi. V mém "Mystickém slabikáři" nalezne je čtenář všechny. Souvislost s mystickou cestou však si musí vyhledati každý sám. Dále je třeba zmíniti se ještě, že mnohé kapitoly "Knihy Mrtvých" musily být napsány na rakve s podotknutím, že.to způsobí pro zemřelé . "veliké blaho" za hrobem. Jinak je ještě zajímavé, že Egypťané kladli velikou váhu na to, aby zemřelý znal jména bohů, nadpřirozených bytostí dobrých i zlých. Podstatou této egyptské víry bylo, že jméno dobrého boha pomohlo zemřelému, aby voláním dotyčné bytosti si zajistil jeho pomoc, nebo u bytosti zlé, zlomil zase jejím jménem její moc nad sebou, tak že mu nemohla ublížiti. Je ovšem jasno, že Egypťané zasvěcení znali důkladně mantrickou vědu — odtud užívaní takových jmen. — Tyto jejich vědomosti se přenesly ke starým gnostikům, jak nejlépe viděti ze spisu "Pistis Sofia", kde Kristus učí svoje učenníky vyslovovati nejrozmanitější jména, na př. strážců různých bran, jimiž duše člověka musí procházeti a pod. Znalost jmen ďáblů a démonů byla základem veškeré moci starých magiků a čarodějů a ještě dnes víme, že magikové pomocí jmen vyvolávají démony. Rovněž sedmdesát dva jmen andělů čili t. zv. Smhamforas je stejného původu. Je s příslušnými znaky andělů uveden v mém "Mystickém Slabikáři". V předchádzejícím jsme naznačili v krátkosti, čeho se týká slavná egyptská Kniha Mrtvých, a nyní jest třeba ještě pověděti, že nalezené kapitoly Knihy Mrtvých pocházejí z různých rozmanitých dob, která se táhne přes obrovský čas více než dvou tisíc let. Proto jsou ve mnohých těchto kapitolách různé odchylky, kterých se dopustili písaři buď bezděčně, poněvadž nerozuměli prastarým opisům, které jim sloužily jako předlohy, anebo při tomto opisování činily chyby, které pak byly jinými písaři zase opisovány. Na mnohých a mnohých místech jsou věty naprosto nesrozumitelné, protože písař sám nerozuměl mystickému nebo okultnímu významu oněch slov a opsal je tedy podle svého rozumu, a sice s chybami. V mnohých kapitolách této knihy nalézáme názory rozmanité a někdy naprosto si odporující. Příčinou toho jsou vlivy mnohých okultních a mystických škol, jejichž vlivy se v Knize Mrtvých v rozmanitých stoletích uplatňovaly. Profesor Budge praví, že není pochyby, že nejstarší formule byly skládány kněžími v Heliopolis, a že jejich původní forma byla zcela jiná, než jakou nalézáme v papyrusech thébských. Z toho vysvítá, že původní formule byly psány vysokými zasvěcenci. Čím starší papyrusy, tím jsou spolehlivější, pokud se týká názorů mystických a okultních. V těchto prastarých dobách byly také názory, na př. o věcech sexuelních, zcela jiné než v dobách pozdějších. Vidíme to z mnohých příkladů, kdy jisté věci v novějších a pyprusech byly vynechávány — jenom proto, že "modernější" Egypťané, smíme-li užíti tohoto slova v takovém smyslu, stali se "choulostivějšími" k otázkám sexuelním — asi tak, jako když bychom porovnávali výrazy řeckých a římských, nebo třeba jen středověkých spisovatelů, s našimi výrazy moderními. Čím více se člověk odchyloval od svého původního světelného stavu mystického, ve kterém veškeré věci jsou čisté, tím více určité věci, které sluší považovati za posvátné, za symboly tvůrčí síly, upadaly, strženy tam člověkem v bláto, a špínu, takže nakonec jsme se nestali čistšími, ale za to jsme se stali velikými pokrytci. Kniha Mrtvých obsahuje víru starých Egypťanů i ze všech období a ze všech částí země egyptské a Súdánu a bohové v ní jmenovaní byli známi po všech těchto zemích, ač snad různými jmény. Forma této víry a přívlastky bohů se měnily od jednoho období ke druhému, ale hlavní nauka, které měla Kniha Mrtvých učiti, se vlastně neměnila nikdy. Zde budiž uvedeny hlavní zásady egyptských náboženství: I. Egypťané věřili v nesmrtelnost duše, a v jistých případech také s poznáním po smrti příbuzných a přátel. To se ovšem dělo jen u lidí vysoce zasvěcených. II. Víra ve vzkříšení duchovního těla, ve kterém duše žije po smrti. Toto duchovní tělo jest oním nesmrtelným tělem, které se tvoří mystickým cvičením. III. Víra v další život duševního srdce, totiž Ka (dvojníka) a t. zv. stínu. Je zřejmo, že tímto stínem se míní astrální tělo, jehož existence jest ovšem konečná. IV. Víra v přeměnu obětí a v účinnost pohřebních obětí znamená, že přinesené a obětované věci se proměňují tak, aby jich bozi mohli přijmouti. Ve skutečnosti se to děje i dnes, jak víme z mystických výjevů, na př. při mši svaté. Pohřební oběti a dary byly, jak jsem již jinde vysvětlil, přinášeny proto, aby astrální tělo zemřelého "netrpělo nedostatkem". Jak známo, astrální tělo má po smrti tytéž pocity jako za živa, tedy trpí často hladem, žízní, touhou po kouření a jinými žádostmi. Pokud nervová síla, čili praná, nebyla v centrálním těle úplně vyčerpána nebo z něho energicky vyssáta, potud trvají tyto zcela hmotné tužby. Aby utrpení astrálu bylo umírněno, přinášeli Egypťané pohřební oběti v podobě jídel a nápojů. Již pouhá přítomnost těchto věcí ve hrobce konej šila touhy astrálu — a ještě více tím, že tyto věci byly vždy magicky správně posvěceny knězem. Astrál se "živil" astrálními výrony těchto potravin. Již z toho vidíme, jak hluboké byly okultní vědomosti starých Egypťanů, o nichž někteří přemoudřelí učenci moderní se domnívají, že byli tak pošetilí a že si myslili, že mrtvý může jísti z přinesených do hrobky potravin. Doufám, že čtenář snadno poznává, na které straně byla pošetilost větší. V. Víra v účinnost mocných slov, stejně i jmén magických a náboženských, mystických formulí a podobně. — Zde vidíme jak staří Egypťané znali sílu magických a mystických slov, vidíme, že znali celou nauku o mantrách jistě ještě lépe než Indové. Proto je také jisto, že znali mystická slovní a písmenová cvičení, neboť jistě že tak zvané gnostické spisy, plné učencům nepochopitelných shluků písmen, zejména samohlásek, pňšli vlastně z Egypta. VI. víra v poslední soud, při čemž dobří byli odměněni věčným životem a blažeností a zlí zničeni. Veškeré tyto základní složky náboženství staroegyptského se zachovaly až do dnešního dne ve velké většině náboženských systémů různých zemí a dob. Časem, v periodě dynastické, čili v období králů bylo zavedeno uctívání Osirise a tento bůh, jehož rozsekané tělo bylo zase složeno, stal se vlastně střediskem celého náboženského uctívání. Zajímavé jest věděti, že morálka, jak ji známe dnes, neměla co činiti s odměnami po smrti, neboť podle víry starých Egypťanů běželo jen o to, aby byly plněny náboženské předpisy. Přestupky morální, veřejné nebo soukromé byly považovány za přestupování mravního zákona a mohly býti snadno napraveny dary a obětmi. Je zajímavé, jak zobrazovali Egypťané Strážce podsvětí, s nímž se setkává mystik na své cestě. Je to bůh Anubis, Strážce podsvětí, který je zpodobňován s hlavou šakala. Na našem obrázku čís. l vidíme ho klečeti vpravo u vah. Jinde zobrazovali staří Egypťané tohoto Strážce podsvětí celou podobou šakala, který leží v poloze bdělého psa buď na sloupu, nebo na jiném podstavci. Ale vždy nalézáme tento obraz ve spojení s obrazem zemřelého člověka. Obrázek, který přinášíme, je vyňat z "Knihy Mrtvých", jejíž překlad anglický od Sira E. A. W. Budgea z Britického Musea máme poruče. Obraz je vyňat z t. zv. papyrusu Anhai, který, jak vidíme, zobrazuje celou scénu. V horní řadě obrazu spatřujeme dvě sedící řady bohů. Na jedné straně je jich pět, na druhé šest. Každá společnost má před sebou dva malé stolky s obětinami. Pod těmito bohy jsou dva předměty s lidskými hlavami, které se jmenují Šai a Renenet. Dole jsou zobrazeny velké váhy, pod nimiž napravo klečí bůh Anubis a váží lidské srdce, které je na pravé misce. Na misce levé bývá obvykle jenom pero bohyně Maat, ale zde je na misce celá bohyně Maat s perem na hlavě a na kolenou s egyptským křížem, znamením života a smrti, které se jmenovalo Ankh. Na levé straně pod vahami sedí netvor, který se jmenuje Am-mit. Jeho přední část má podobu krokodila, jeho zadní část hrocha a střed těla má podobu lva. Je to t. zv. pojídač duší, jejichž srdce jsou zatížena hříchy. Tento pojídač zemřelých je vlastně symbolem onoho zákona, který jsem po prvé uveřejnil a jenž v některých kruzích okultních způsobil veliký odpor, zvláště u těch, kteří se domnívají, že duše lidská, totiž naše lidská osobnost, jest bytostí nesmrtelnou. Když jsem tedy uveřejnil, že u velké většiny se lidská duše po smrtí za jistou dobu rozplyne ve své elementy, tak jako astrální tělo zemřelého, bylo to přijímáno s nedůvěrou. Ale právě tento netvor Am-mit, čili pojídač mrtvých, který na obrázku čeká již na svoji možnou oběť, je symbolem onoho rozplynutí se lidské duše po smrti těla, jestliže člověku v posledním životě se nepodařilo rozžehnouti v plamen onu božskou jiskru, která sídlí v duchovním srdci lidském. Nad hlavou boha Anubise vidíme hieroglyfický text, ve kterém jest oslovena opice boha Thota, která sedí na sloupu vah, aby tento bůh pečlivě pozoroval správné vážení srdce zemřelého. Jiný text nad hlavou pojídače zemřelých je modlitba zemřelého, jenž prosí boha, řka: "Polož moje srdce na trůn spravedlnosti v přítomnosti velkého Boha" (t. j. Osirida). Výsledek vážení srdce zapisuje bůh Thot na svoji destičku. Po této proceduře byla podle víry Egypťanů vedena duše zemřelého před nejvyššího boha Osirida k soudu. Nás ovšem nejvíce zajímá podoba boha Anubise se šakalí hlavou, jako Strážce prahu do podsvětí. Musí nás to zajímati, protože každý mystik se s tímto strážcem musí setkat po mystické smrti, a sice buď ho spatří, anebo ho uslyší, po případě se stane oboje.


Komentáře k článku



Vložte komentář


Jméno (požadováno)

Web

Příspěvek (požadováno)


Kolik dní má týden: (požadováno)

 
Pôžička bez ručenia

Vytvořenou službou WEP.SK - Vlastní blog z vlastního PC. Mapa stránok