O mně

Naša práca Veštiareň Magica team Od roku 1996 do 2012 sme sa osobne stretli s vyše 3000 klientmi, cez 16 000 krát sme pomáhali na diaľku, 111 krát sme vycestovali za klientmi mimo Slovenska, 16 letných sezón sme strávili s klientmi na ezoterických pobytoch pri mori, 918 priestorov sme zbavili negatívnych energíi... TOPlist

Náhodné fotografie

Reklama

Výhodná Pôžička bez príjmu pomôže kedykoľvek.



ŠTYRI DOHODY - PREPIS CELEJ KNIHY

ČTYŘI DOHODY Kniha moudrostí starých Toltéků Ohnivému kruhutěm, kteří již odešli těm, kteří jsou zdetěm, kteří teprve přijdou DON MIGUEL RUIZ 1997 DON MIGUEL RUIZ JE MISTREM TRADIČNÍHO TAJNÉHO učení starých Toltéků. Již více než deset let předává jejich moudrost ve spojení s moderním myšlením svým žákům a vede je k osobní svobodě. Přednáší, vede semináře a cestuje do posvátných míst na celém světě. Ve čtyřech dohodách odhaluje don Miguel Ruiz zdroj omezujících názorů, které nás připravují o radost a vedou ke zbytečnému utrpení. Čtyři dohody, založené na staré toltécké moudrosti, nabízejí silný kód chovaní, který dokáže rychle proměnit náš život v nový prožitek svobody, opravdového štěstí a lásky. * * * „Kniha dona Miguela Ruize je mapou cesty k osvícení a svobodě.“ Deepak Chopra, autor knihy The Seven Spiritual Laws of Success a studijní ředitel Chopra Center for Well-Being „Inspirující kniha s mnoha úžasnými poučeními...“ Wayne Dyer, autor knihy Real Magic „Ruiz shrnuje v duchu Castanedy základní toltéckou moudrost a vyjadřuje jasně a čistě, co pro muže a ženu znamená žít jako mírumilovní válečníci v moderním světě.“ Dan Millman, autor knihy Way of the Peaceful Warrior and Laws of Spirit OBSAH Poděkování Toltékové Kouřové zrcadlo Ochočování a sen planety Úvod k novému snu PRVNÍ DOHODA - Nehřešte slovem DRUHÁ DOHODA - Neberte si nic osobně TŘETÍ DOHODA - Nevytvářejte si žádné domněnky ČTVRTÁ DOHODA - Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete TOLTÉCKÁ CESTA KE SVOBODĚ - Zničení starých dohod UMĚNÍ PROMĚNY - Sen druhé pozornosti KÁZEŇ VÁLEČNÍKA - Kontrola vlastního chování INICIACE SMRTI - Objetí anděla smrti NOVÝ SEN - Nebe na zemi Poděkování Rád bych skromně poděkoval mé matce Saritě, která mne učila bezpodmínečné lásce, otci Jose Luisovi, který mne naučil kázni, dědovi Leonardovi Maciasovi, který mi poskytl klíč k otevření toltéckých tajemství, a synům Miguelovi, Jose Luisovi a Leonardovi. Rád bych vyjádřil hlubokou náklonnost a ocenění Gaye a Treyovi Jenkinsovým. Dále bych rád vyjádřil hlubokou vděčnost Janet Millsové - nakladatelce, editorce, věřící osobě. Za osvětlení cesty se cítím rovněž nesmírně zavázán Rayi Chambersovi. Rád bych také vyjádřil úctu drahé přítelkyni Gini Gentryové, s úžasným „mozkem“, jejíž víra zasáhla mé srdce. Rád bych vyjádřil též poděkování mnoha lidem, kteří mi z vlastní vůle věnovali čas, srdce a poznatky, jimiž podpořili mé učení. Neúplný seznam obsahuje následující jména: Gae Buckleyová, Ted a Peggy Raessovi, Christinea Johnsonová, Judy „Red“ Fruhbauerová, Vicki Molinarová, David a Linda Dibbleovi, Bernadette Vigilová, Cynthia Woottonová, Alan Clark, Rita Riverová, Catherine Chaseová, Stephanie Bureauová, Todd Kaprielian, Glenna Quigleyová, Allan a Randi Hardmanovi, Cindee Pascoeová, Tink a Chuck Cowgillovi, Roberto a Diane Paezovi, Siri Gian Singh Khalsa, Heather Ashová, Larry Andrews, Judy Silverová, Carolyn Hippová, Kim Hoferová, Mersedeh Kheradmandová, Diana a Sky Fergusonovi, Keri KropidlowsU, Steve Hasenburg, Dara Salourová, Joaquin Galvan, Woodie Bobb, Rachel Guerrerová, Mark Gershon, Collette Michaanová, Brandt Morgan, Katherine Kilgoreová (Kitty Kaur), Michael Gilardy, Laura Haneyová, Marc Cloptin, Wendy Bobbová, Ed Fox, Yari Jaedová, Mary Carroll Nelsonová, Amari Magdelanová, Jane Ann Dowová, Russ Venable, Gu a Maya Khalsovy, Mataji Rosita, Fred a Marion Vatinelliovi, Diane Laurentová, V. J. Polich, Gail Dawn Price, Barbara Simonová, Patti Torresová, Kaye Thompsonová, Ramin Yazdani, Linda Lightfootová, Terry Gorton, Dorothy Leeová, J. J. Frank, Jennifer a Jeanne Jenkinsovi, George Gorton, Tita Weemsová, Shelley Wolfová, Gigi Boyceová, Morgan Drasmin, Eddie Von Sonn, Sydney de Jong, Peg Hackett Cancienneová, Germaine Bautistová, Pilar Mendozová, Debbie Rund Caldwellová, Bea La Scallová, Eduardo Rabasa a The Cowboy. zpět na obsah Toltékové Před několika tisíci lety byli Toltékové známí po celém jižním Mexiku jako „ženy a muži poznání“. Antropologové hovoří o Toltécích jako o národu nebo rase, ve skutečnosti to ale byli vědci a umělci, kteří vytvořili společnost zkoumající a uchovávající duchovní poznání a starobylé praktiky. Setkávali se jako mistři (naguálové, šamani) a žáci v Teotihuacánu, ve starém městě pyramid nedaleko Ciudad de México, tam kde se „člověk stává Bohem“. V průběhu věků byli naguálové nuceni svou starou moudrost uchovávat v tajnosti. Evropská konkvista, spojená s bezuzdným zneužíváním osobní moci několika učedníky toltécké nauky, učinila nezbytným skrývat poznání před těmi, kteří nebyli připraveni jej moudře používat nebo by jej mohli zneužít k osobnímu prospěchu. Naštěstí bylo ezoterické toltécké poznání uchováváno a přecházelo z generace na generaci prostřednictvím jednotlivých rodů naguálů. Toltécká moudrost byla po staletí zahalena tajemstvím, stará proroctví však předpovídala příchod věku, v němž se toto učení vrátí mezi lidi. Nyní nastal čas, aby se s námi don Miguel Ruiz, naguál z tradice Rytířů orla, o mocné učení Toltéků podělil. Toltécké poznání vychází ze stejné základní jednoty pravdy jako ostatní posvátné ezoterické tradice na celém světě. Uctívá duchovní mistry, kteří jej učí, ale je to duchovní nauka, ne náboženství. Nejpřesněji lze toto poznání popsat jako způsob života vyznačující se snadnou dostupností štěstí a lásky. zpět na obsah Se zavřenýma očima je žít snadné, nechápat nic z toho, co vidíme... JOHN LENNON ÚVOD Kouřové zrcadlo Před třemi tisíci lety žil v jednom městě obklopeném horami člověk jako vy a já. Studoval, aby se stal šamanem, naučil se poznání svých předků, ale úplně se vším, co se učil, nesouhlasil. V srdci cítil, že musí existovat ještě něco jiného. Jedné noci, když spal v jeskyni, se mu zdálo, že vidí své spící tělo. Za úplňku vyšel z jeskyně ven. Obloha byla jasná, a tak viděl miliony hvězd. Pak se stalo v jeho nitru něco, co mu navždy změnilo život. Díval se na své ruce, cítil své tělo a najednou zaslechl vlastní hlas, jak říká: „Jsem stvořen ze světla, jsem stvořen z hvězd.“ Znovu pohlédl na oblohu a uvědomil si, že hvězdy světlo nevydávají, ale že jsou z něj samy stvořeny. „vše vzniká ze světla,“ řekl, „a zbylý prostor není“ prázdný.“ A věděl, že vše, co existuje, je jedinou živou bytostí, a že světlo je poslem života, protože je živé a obsahuje veškeré informace. Pak si uvědomil, že i když také on sám je stvořen z hvězd, hvězdami není. „Jsem tím, co je mezi nimi,“ pomyslel si. Nazval proto hvězdy tonálními a světlo mezi hvězdami naguálním. Poznal, že to, co vytvořilo jejich harmonii, je Život nebo Záměr. Bez Života by tonální a naguální neexistovalo. Život je absolutní, nejvyšší silou, Tvůrcem, který vše stvořil. Toto je, co objevil: Vše, co existuje, je manifestací jediné živé bytosti, které říkáme Bůh. Došel k závěru, že lidské vnímání je pouze světlem vnímajícím světlo. Viděl také, že hmota je zrcadlem - vše je zrcadla, které odráží světlo a vytváří z něj obrazy - a že svět iluze, Sen, je jako kouř, který nám brání vidět, co skutečně jsme. „Skutečné my je čistá láska, čisté světlo,“ řekl. Toto poznání změnilo jeho život. Jakmile jednou poznal, kým skutečně je, pozoroval jiné lidi a ostatní přírodu a byl udiven tím, co viděl. Ve všem viděl sám sebe - v každém člověku, v každém zvířeti, v každém stromu, ve vodě, v dešti, v oblacích, v zemi. A viděl, že Život míchá tonální a naguální různými způsoby a že má miliardy podob. V těchto několika okamžicích pochopil vše. Byl velmi rozrušen a srdce měl naplněné mírem. Nemohl se ani dočkat, aby svému lidu řekl, co objevil. Ale neexistovala slova, jimiž by to mohl vysvětlit. Pokoušel se to sdělit jiným, ale nerozuměli mu. Viděli však, že se změnil a že z jeho očí a hlasu vyzařuje cosi krásného. Povšimli si, že již dlouho o nikom a o ničem nevyslovuje žádné soudy. Už nebyl jako ostatní. Každého dokázal pochopit, ale nikdo nerozuměl jemu. Věřili, že je vtělením Boha, a on se vždy, když to slyšel, usmál a říkal: „Je to pravda. Jsem Bůh. Ale Bohem jste i vy. Jsme stejní, vy a já. Jsme obrazy světla. Jsme Bohem.“ Ale lidé mu stále nerozuměli. Objevil, že je zrcadlem ostatních lidí, zrcadlem, ve kterém mohl spatřit sama sebe. „Každý je zrcadlem,“ řekl. Viděl sama sebe v každém, ale nikdo neviděl jako sama sebe jeho. Poznal, že každý sní, ale bez vědomí, bez poznání toho, čím skutečně je. Nedokázali ho vidět jako sebe samé, protože mezi zrcadly byla zeď mlhy nebo kouře. A tato zeď byla vytvořena z výkladů obrazů světla - ze Snulidí. Pak poznal, že by mohl brzy zapomenout vše, čemu se naučil. Chtěl si zapamatovat všechna vidění, která měl, a rozhodl se proto, že si bude říkat Kouřové zrcadlo, aby vždy věděl, že hmota je zrcadlem a kouř ve volném prostoru je tím, co nám brání, abychom poznali, co jsme. Řekl: „Jsem Kouřové zrcadlo, protože se dívám na sebe ve vás všech, ale nepoznáváme se navzájem kvůli kouři mezi námi. Onen kouř je Sen a zrcadlem jsi ty, když sníš.“ zpět na obsah OCHOČOVÁNÍ A SEN PLANETY To, co nyní vidíte je jenom Sen. Sníte v bdělém stavu. Snění je hlavní funkcí mysli a mysl sní čtyřiadvacet hodin denně. Sní v bdělém stavu a sní, i když spíte. Rozdíl je v tom, že v bdělém stavu existuje hmotný rámec, který nám umožňuje vnímat věci přímo. Ve spánku tento rámec chybí, proto se naše sny neustále mění. Lidé sní neustále. Ti, co žili před námi, vytvořili velký vnější sen, kterému budeme říkat sen společnosti nebo sen planety. Sen planety je kolektivním snem miliard menších osobních snů, které společně vytvářejí sen o rodině, o společenství, městě, zemi a také sen o celém lidstvu. Sen planety obsahuje všechna pravidla společnosti, její názory, zákony, náboženství a různé kultury, způsoby, jimiž se projevuje, její vlády, školy, události a svátky. Schopnost učit se snít je nám vrozená. Lidé, kteří žili před námi, nás vedou ke způsobu, jak to dělá společnost. Vnější sen má mnoho pravidel a pokaždé, když se narodí nový člověk, upoutáme dětskou pozornost a vložíme tato pravidla do jeho mysli. Vnější sen využívá maminky a tatínka, škol a náboženství k tomu, abychom se naučili, jak snít. Pozornost je schopnost umožňující nám rozlišovat a zaměřovat se jen na to, co chceme vnímat. Dokážeme vnímat miliony věcí současně, ale s pomocí pozornosti můžeme podržet cokoliv, co chceme vnímat, v popředí své mysli. Dospělí okolo nás upoutají naši pozornost a opakovaně do našich myslí ukládají informace. Takto se učíme všemu, co známe. Prostřednictvím pozornosti poznáváme celou realitu, celý sen. Naučili jsme se, jak se chovat ve společnosti: v co věřit a v co nevěřit, co je přijatelné a co zase ne, co je dobré nebo špatné, co je krásné a co ošklivé, co je správné a nesprávné. Všechna pravidla, pojmy a poznání, jak se ve světě chovat, už tady byly před námi. Když jste chodili do školy, seděli jste v lavici a soustřeďovali pozornost na to, co vás učili. V kostele jste věnovali pozornost tomu, co vám říkal kněz. Stejně tak je tomu s matkou a otcem, bratry a sestrami: všichni se snaží upoutat vaši pozornost. Učíme se rovněž, jak upoutat pozornost jiných lidí a rozvíjíme potřebu pozornosti, která nás může činit velmi soutěživými. Děti soupeří o pozornost svých rodičů, učitelů, přátel. „Podívejte se na mě! Podívejte se, co dělám! Haló, jsem tady!“ Potřeba upoutat pozornost se stává velmi silnou a pokračuje i v dospělosti. Vnější sen upoutává naši pozornost a učí nás, čemu věřit, počínaje jazykem, kterým hovoříme. Jazyk je kód k porozumění a komunikaci mezi lidmi. Každý dopis, každé slovo je ve všech jazycích záležitostí dohody. Když řekneme „stránka knihy“ , slovostránka je dohoda, které rozumíme. Jakmile pochopíme kód, je naše pozornost upoutána a energie přechází z jedné osoby na druhou. To, že mluvíte svým mateřským jazykem, nebyla vaše volba. Nevybrali jste si ani náboženství nebo morální hodnoty - byly zde již předtím, než jste se narodili. Nikdy jsme neměli možnost zvolit si to, v co věříme nebo nevěříme. Nikdy jsme si nevybrali ani nejmenší z těchto dohod. Nevybrali jsme si dokonce ani vlastní jméno. Jako děti jsme neměli možnost vybrat si, v co věřit, ale souhlasilijsme s informacemi, které nám ze snu planety předávali jiní lidé. Jediný způsob, jak uchovávat informace, je dohoda. Vnější sen může upoutat naši pozornost, ale pokud jej neschválíme, informace o něm neuchováváme. Jakmile něco schválíme, uvěříme v to, a tomu se říká víra. Mít víru znamená bezpodmínečně věřit. Takto se jako děti učíme. Děti věří všemu, co jim dospělí řeknou. Jako děti s nimi souhlasíme a naše víra je tak silná, že její systém kontroluje náš celý životní sen. To, v co věříme, jsme si nevybrali, ale nebyli jsme také dostatečně silní, abychom se vzbouřili. Výsledkem je, že se tomu podrobíme se souhlasem. Říkám tomu ochočování lidí. V jeho průběhu se učíme, jak žít a snít. Při ochočování člověka se informace přenášejí z vnějšího snu do vnitřního a vytvářejí náš nový systém víry. Nejprve se dítě učí názvům: máma, táta, mléko, lahvička. Den po dni, doma, ve škole, kostele i v televizi se nám říká, jak máme žít, jaký druh chování je přijatelný. Vnější sen nás učí, jak být člověkem. Máme vypracované představy o tom, co je „žena“ a co je „muž“. A také se učíme hodnotit: sami sebe, sousedy, jiné lidi. Děti jsou ochočovány stejným způsobem jako pes, kočka nebo kterékoliv jiné zvíře. Abychom psa něco naučili, trestáme ho a odměňujeme. Své děti, které tolik milujeme, cvičíme stejným způsobem jako domestikovaná zvířata: pomocí trestů a odměn. Když uděláme to, co rodiče chtějí, říká se nám „jsi hodný chlapeček“ nebo „jsi hodná holčička“. Když to neuděláme, jsme zlí“. Když porušujeme pravidla, jsme trestáni; když se jimi řídíme, jsme odměňováni. Trestáni a odměňováni jsme mnohokrát denně. Brzy se naučíme bát se, že budeme potrestáni nebo že nedostaneme odměnu. Odměna je přitom pozornost, které se nám dostává od rodičů či jiných lidí, jako jsou sourozenci, učitelé a přátelé. Tak se rychle vyvine potřeba upoutávat pozornost jiných lidí, abychom dostali odměnu. Odměna nám dělá dobře, a proto se snažíme dělat to, co po nás jiní chtějí, abychom ji dostali. Ze strachu z trestu a ze strachu, že nedostaneme odměnu, začneme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, jen abychom se zavděčili jiným a byli dostatečně dobří v očích někoho jiného. Pokoušíme se potěšit mámu a tátu, učitele a kněze, a chováme se podle toho. Předstíráme, že jsme něčím, čím nejsme, protože se obáváme, že budeme odmítnuti. Strach z odmítnutí se stává strachem z toho, že nejsme dost dobří. Nakonec se staneme někým, kým nejsme. Staneme se kopií názorů matky, otce, společnosti a náboženství. Všechny naše normální sklony se v procesu ochočování ztrácejí. Až když jsme dostatečně staří nato, abychom přemýšleli, naučíme se slovo ne. Dospělí říkají: „Nedělej tohle a nedělej tamto.“ Vzbouříme se a řekneme: „Ne!“ Vzbouříme se, protože bráníme svou svobodu. Chceme být sami sebou, ale nedaří se nám to, protože dospělí jsou velcí a silní. Po jisté době začneme mít strach, protože víme, že pokaždé, když uděláme něco špatně, budeme potrestáni. Ochočování je tak silné, že v jistém okamžiku života už nepotřebujeme nikoho, kdo by nás musel dále napomínat. Nepotřebujeme k tomu matku ani otce, školu ani církev. Jsme tak dobře vycvičení, že se ochočujeme sami. Jsme zvířetem, které se samo domestikuje. Sami se trestáme, když nedodržujeme pravidla přijatého systému víry, sami se odměňujeme, když se chováme jako „hodný chlapeček“ nebo „hodná holčička“. Systém víry je jako Kniha zákona, která vládne naší mysli. Cokoliv je v této knize, to je bez přemýšlení naší pravdou. Všechny úsudky činíme podle této knihy, a to i tehdy, když nejsou v souladu s naší vnitřní přirozeností. V procesu ochočování jsou do naší mysli naprogramovány i morální zákony jako Desatero. Jedna po druhé vstupují tyto dohody do Knihy zákona a vládnou našemu snu. V našich myslích je cosi, co hodnotí každého a cokoli dalšího včetně počasí, psa, kočky - všechno. Vnitřní Soudce užívá to, co je v naší Knize zákona, aby soudil vše, co děláme a neděláme, všechno co si myslíme a všechno co cítíme a necítíme. Každý žije pod tyranií tohoto Soudce. Pokaždé, když děláme něco proti Knize zákona, řekne Soudce, že jsme se provinili, musíme být potrestáni a měli bychom se stydět. To se stává mnohokrát denně, den za dnem, po všechna léta našeho života. Existuje ještě jiná naše část, skrze niž přijímáme rozsudky a která se nazývá Oběť. Ta nese obvinění, vinu a hanbu. Odtud zní hlas: „Já ubožák, nejsem dost dobrý, inteligentní a přitažlivý, nezasloužím si lásku.“ Velký Soudce s tím souhlasí a říká: „Ano, nejsi dost dobrý.“ A základem toho všeho je systém víry, který jsme si sami nevybrali. Tato víra je tak silná, že dokonce i po letech, kdy jsme vystaveni novým názorům a pokoušíme se dojít k vlastnímu rozhodování, zjišťujeme, že nadále kontroluje náš život. Všechno, co jde proti Knize zákona, vám způsobí zvláštní pocit v okolí žaludku, kterému se říká strach. Porušení pravidel Knihy zákona otevře vaše emociální rány a vy začnete vytvářet emociální jed. Protože vše, co je v Knize zákona, musí být pravdivé, povede vše, co se staví proti ní, k pocitu nejistoty. I kdyby byla Kniha zákona špatná, cítíte se s ní bezpečně. Z tohoto důvodu potřebujeme k tomu, abychom se postavili proti vlastní víře, více odvahy. I když víme, že jsme si všechny články této víry nezvolili, je zároveň pravda, že jsme se všemi vyjádřili souhlas. Dohoda je natolik silná, že i když chápeme, že její obsah není pravdivý, pociťujeme vinu a stud, když jednáme proti jejím pravidlům. . Stejně jako vláda řídí sen společnosti legislativou, tak i Kniha zákona ovládá náš osobní sen. Soudce v našem nitru posuzuje vše podle pravidel. Vynáší rozsudky, Oběť trpí vinou a trestem. Ale kdo říká, že je v tomto snu nějaká spravedlnost? Skutečně spravedlivé je platit za každou chybu pouze jednou. Skutečně nespravedlivéje platit za každou chybu vícekrát. Kolikrát platíme za jednu chybu? Odpověď zní, že tisíckrát. Člověk je jediným tvorem na zemi, který platí tisíckrát za tutéž chybu. Zvířata platí za každou chybu, které se dopustí, pouze jednou. S námi je to jinak. Máme silnou paměť. Uděláme chybu, sami se odsoudíme a potrestáme. Existuje-li spravedlnost, pak by to mělo postačovat, opakování není potřebné. My se ale pokaždé rozpomeneme a znovu se odsoudíme, shledáme vinnými a potrestáme se. Máme-li manželku nebo manžela, kteří nám chybu rovněž připomenou, odsoudíme se ještě jednou. Je to spravedlivé? Kolikrát necháme platit svého partnera nebo partnerku, své děti nebo rodiče za tutéž chybu? Pokaždé, když si na ni vzpomeneme, je znovu obviníme a pošleme jim všechen emocionální jed; který pociťujeme při nějaké nespravedlnosti, a pak je necháme za stejnou chybu zaplatit znovu. Je to spravedlivé? Soudce v mysli nemá pravdu, protože systém víry, Kniha zákona, jsou špatné. Celý sen je postaven na falešném zákonu. Devadesát pět procent představ uskladněných v naší mysli jsou jen lži a trpíme proto, že jim věříme. Ve snu planety je normální, že lidé trpí, žijí ve strachu a vytvářejí emocionální dramata. Osobní lidské sny se liší, ale celkově se většinou jedná o děsivou můru. Podíváme-li se na lidskou společnost, vidíme, že život v ní je nesnadný, protože je ovládán strachem. Na celém světě vidíme lidské utrpení, hněv, mstu, nebezpečné návyky, násilí v ulicích a obrovskou nespravedlnost. Ta se může v různých zemích vyskytovat v různé míře, ale to, co kontroluje vnější sen, je strach. Srovnáme-li sen lidské společnosti s popisem pekla, který šíří po celém světě náboženství, zjistíme, že se jedná o totožnou věc. Náboženství tvrdí, že peklo je místem trestu, místem strachu, bolesti a utrpení, místem, kde vás pálí v ohni. Oheň vzniká z emocí, které pocházejí ze strachu. Kdykoliv pocítíme hněv, žárlivost nebo nenávist, zakoušíme ve svém nitru oheň. Žijeme ve snu pekla. Budeme-li považovat peklo za stav mysli, pak je peklo všude kolem nás. Ostatní nás varují, že nebudeme-li dělat to, co podle nich dělat máme, půjdeme do pekla. Ale špatnou zprávou je, že v pekle již jsme, spolu s lidmi, kteří nám říkají, že se do něj dostaneme. Žádný člověk nemůže odsoudit jiného do pekla, protože již v něm jsme. je sice pravda, že nás jiní mohou dostat do ještě hlubšího pekla, ale jenom tehdy, když jim to dovolíme. Každý člověk má vlastni osobní sen, který je často jako sen společnosti ovládán strachem. Učíme se, abychom snili o pekle v našem životě, v našem osobním snu. Stejný strach se objevuje u každého člověka v různých podobách, ale všichni prožíváme hněv, žárlivost, nenávist, závist a jiné negativní emoce. Náš osobní sen se může rovněž stát stálou noční můrou, jíž trpíme a žijeme ve stavu strachu. Nemáme však zapotřebí, aby byl náš sen noční můrou. je přece možné mít příjemný sen. Celé lidstvo hledá pravdu, spravedlnost a krásu. Věčně hledáme pravdu, protože věříme jenom ve lži, které jsou uloženy v naší mysli. Hledáme spravedlnost, protože v systému víry, který máme, žádná není. Hledáme krásu, protože nezávisle na tom, jak je nějaký člověk krásný, v jeho krásu nevěříme. Neustále hledáme a hledáme a přitom je již vše v našem nitru. Neexistuje žádná pravda, kterou bychom měli hledat. Ať se otočíme kamkoliv, vidíme pravdu všude, ale s dohodami a představami, které máme uloženy v mysli, ji nepoznáváme. Nevidíme pravdu, protože jsme slepí. Oslepují nás všechny falešné představy, které máme v mysli. Pociťujeme potřebu mít pravdu a ostatním ji upírat. Důvěřujeme tomu, v co věříme, a naše představy vedou k utrpení. Je to, jako bychom žili v mlze, která nám znemožňuje vidět dále než na špičku vlastního nosu. Žijeme v mlze, která není skutečná. Tato mlha je sen, náš osobní sen života - všeho, v co věříme, představ, které máme, dohod, které jsme uzavřeli s jinými, sami se sebou a dokonce i s Bohem. Celá naše mysl je mlhou, které Toltékové říkali mitote. Naše mysl je sen, ve kterém hovoří současně tisíc lidí a navzájem si nerozumějí. Toto je stav lidské mysli - velká mitote, která nám brání poznat, co skutečně jsme. V Indii nazývají mitote májou, což znamená iluzi. Je to představa osobnosti o „vlastním já“. Vše, čemu věříme, veškeré pojmy a naprogramování naší mysli, to všechno je mitote. Nevidíme, kým skutečně jsme. Nevidíme, že nejsme svobodní. Proto se lidé brání životu. Být naživu, to vzbuzuje největší strach, jaký lidé znají. Smrt není naším největším strachem; naším největším strachem je riziko žít - riziko žít a vyjádřit, kým skutečně jsme. Být sám sebou je největší lidský strach. Naučili jsme se žít tak, že zkoušíme uspokojit požadavky jiných lidí. Naučili jsme se žít podle názorů jiných lidí, protože máme strach z toho, že nebudeme přijímáni a že nebudeme pro ostatní dostatečně dobří. V průběhu ochočování si vytváříme představu, že bychom měli zkoušet být dostatečně dobří. Vytváříme si představu o tom, jací bychom měli být, aby nás všichni přijímali. Zvláště se pokoušíme potěšit ty, kteří nás milují, jako jsou matka a otec, starší bratři a sestry, kněží a učitelé. Když se pokoušíme být se pro ně dostatečně dobří, vytváříme si představu dokonalosti, ale do této představy nezapadáme. Vytváříme tuto představu, ale ona není skutečná. Z tohoto hlediska nebudeme nikdy dokonalí. Nikdy! Protože nejsme dokonalí, sami sebe odmítáme. A stupeň sebeodmítání závisí na tom, jak účinně zlomili dospělí naši integritu. Po ochočení už ani trochu nejde o to, abychom byli dostatečně dobří pro někoho jiného. Nejsme dostatečně dobří sami pro sebe, protože nezapadáme do vlastní představy o dokonalosti. Nedokážeme si prominout, že nejsme takoví, jací jsme si přáli být, nebo spíše v co jsme věřili, že bychom měli být. Nedokážeme si prominout, že neodpovídáme své představě o tom, jací bychom měli být. Víme, že nejsme takoví, jak se od nás očekává, a tak se cítíme špatně a nepoctivě, jsme frustrovaní. Pokoušíme se to skrývat a předstírat, že jsme někým, kým nejsme. Výsledkem je pocit neskutečnosti a nasazování společenských masek, abychom jiným zabránili si toho všimnout. Bojíme se, aby někdo jiný nezpozoroval, že nejsme tím, kým předstíráme, že jsme. Posuzujeme ostatní podle své představy dokonalosti, oni však přirozeně naše očekávání nenaplňují. Ostouzíme sami sebe, abychom potěšili jiné. Aby nás ostatní přijímali, škodíme dokonce i svým fyzickým tělům. Vidíte mladé lidi, kteří berou drogy jen proto, aby je jiní mladí lidé neodmítali. Neuvědomují si, že problém spočívá v tom, že nepřijímají sami sebe. Odmítají sami sebe, protože nejsou tím, kým předstírají, že jsou. Přejí si někým být, ale nejsou jím, a proto v sobě nesou hanbu a vinu. Lidé se donekonečna sami trestají za to, že nejsou tím, kým by podle sebe měli být. Haní sami sebe a nechávají se hanit od jiných. Nikdo nás ale nepohaní tak, jako my sami. Nutí nás k tomu Soudce, Oběť a systém víry, které máme uvnitř. Je pravda, že potkáváme lidi, kteří říkají, že je haní manžel nebo manželka, matka či otec, ale vy víte, že sami sebe haní více. Způsob, kterým soudíme sami sebe, je nejhorší soud, jaký kdy existoval. Učiníme-li chybu před lidmi, pokoušíme se ji zapřít a zakrýt. Jakmile jsme však sami, stane se Soudce silným, silná je i vina a my se cítíme hloupě, špatně a bezcenně. Za celý život nás nikdo nepohaní tak, jak se haníme sami. Míra našeho sebehanění je přitom stejná jako ta, kterou bychom tolerovali od někoho jiného. Pohaní-li nás někdo o trochu víc, než jak se haníme sami, pravděpodobně od něj odejdeme. Pokud nás ale bude hanět o něco méně, než to děláme sami, vztah s ním nepřerušíme a budeme to snášet donekonečna. Pokud se haníme opravdu ošklivě, pak budeme dokonce tolerovat někoho, kdo nás bude bít, pokořovat a kdo s námi bude zacházet jako se špinavým hadrem. Proč? Protože si v našem systému víry řekneme: „Zasloužím si to. Ten člověk mi prokazuje přízeň, že se mnou je. Nejsem hoden lásky a úcty. Nejsem dostatečně dobrý.“ Máme potřebu být přijímáni a milováni, ale nedokážeme přijímat a milovat sami sebe. Čím více sebelásky máme, tím méně budeme zakoušet sebehanu. Sebehana pochází ze sebeodmítání, a sebeodmítání pochází z toho, že máme představu, co to znamená být dokonalí, ale nikdy tohoto ideálu nedosáhneme. Naše představa dokonalosti je důvodem, proč sami sebe odmítáme; z toho důvodu sami sebe nepřijímáme takové, jací jsme, a nepřijímáme ani jiné lidi takové, jací jsou. zpět na obsah ÚVOD K NOVÉMU SNU Existují tisíce dohod, které jsme uzavřeli sami se sebou, s jinými lidmi, s naším snem života, s Bohem; se společností, s partnerem, s dětmi. Ale nejdůležitější jsou ty dohody, které jsme uzavřeli sami se sebou. V těchto dohodách si říkáme, kdo jsme, co cítíme, v co věříme a jak se chceme chovat. Výsledkem je to, čemu říkáme naše osobnost. V těchto dohodách říkáme: „Toto je, co jsem. Toto je, v co věřím. Některé věci mohu dělat a jiné ne. Toto je skutečnost, tamto je fantazie, toto je možné, tamto možné není.“ Jedna taková dohoda by nebyla žádným problémem, ale my uzavíráme mnoho takových dohod, které vedou k našemu utrpení a k tomu, aby se nám v životě nedařilo. Chceme-li žít v radosti a naplnění, musíme nalézt odvahu tyto dohody, které jsou založeny na strachu a berou nám sílu, rozbít. Dohody, které pocházejí ze strachu, nám berou spoustu energie, ale dohody pocházející z lásky nám pomáhají energii uchovat a dokonce získat i nějakou navíc. Každý z nás se rodí s jistým množstvím osobní síly, které odpočinkem každodenně doplňujeme. Naneštěstí plýtváme naší osobní silou především proto, abychom uzavírali tyto dohody. Naše osobní síla zmizí ve všech dohodách, které jsme uzavřeli, a výsledkem je, že se cítíme bezmocní. Máme jen tolik síly, abychom každý den přežívali, protože většinu z ní užíváme k dodržování dohod, které nás uvěznily ve snu planety. Jak můžeme změnit celý sen našeho života, když nemáme sílu ani k tomu, abychom změnili tu nejmenší dohodu? Dokážeme-li vidět, že naše dohody vládnou nad naším životem a nemáme-li rádi sen svého života, můžeme dohody změnit. Až budeme k této změně připraveni, pomohou nám čtyři mocné dohody zničit ty, které pocházejí ze strachu a berou nám energii. Pokaždé, když zničíme některou dohodu, vrátí se nám síla, kterou jsme potřebovali k jejímu uzavření. Přijmeme-li tyto čtyři nové dohody, vytvoříme si dostatek osobní síly, abychom dokázali změnit celý systém svých starých dohod. Abychom dokázali přijmout Čtyři dohody, budeme potřebovat silnou vůli - ale dokážeme-li s těmito dohodami žít, dojde v našem životě k udivující proměně. Uvidíme, jak se drama pekla rozplývá přímo před našima očima. Místo žití ve snu pekla si vytvoříme nový sen - osobní sen nebes. zpět na obsah PRVNÍ DOHODA Nehřešte slovem První dohoda je nejdůležitější a je rovněž nejtěžší ji dodržovat. Je tak důležitá, že právě díky ní budeme schopni dosáhnout roviny, kterou nazývám nebem na zemi. První dohoda spočívá v tom, že nebudeme hřešit slovem. Zní to velmi prostě, ale je v tom obrovská síla. Proč slovem? Naše slovo je dar, který pochází od Boha. V evangeliu sv. Jana, tam se kde píše o stvoření vesmíru, se říká: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ Slovem vyjadřujeme tvůrčí schopnosti. Právě slovem vše vyjevíme. Nezávisle na jazyku, kterým hovoříme, se naše úmysly projevují slovem. To, o čem sníme, co cítíme a co skutečně jsme, je vyjádřeno slovem. Slovo není jen zvukem nebo psaným symbolem. Slovo je síla; je to moc, kterou máme k vyjadřování a komunikaci, k přemýšlení a tudíž i k vytváření situací v našem životě. Umíme mluvit. Kteří jiní tvorové na naší planetě to dokážou? Slovo je nejmocnějším nástrojem, který jako lidé máme; je to kouzelný nástroj. Ale stejně jako má meč dvě ostří, dokáže i naše slovo vytvořit ten nejkrásnější sen, anebo vše okolo nás zničit. Jedním ostřím je zneužívání slova, což dělá ze života peklo. Druhým ostřím je čistota slova, jejímž prostřednictvím vytváříme pouze krásu, lásku a nebe na zemi. V závislosti na tom, jak je užíváno, může nás slovo osvobodit anebo zotročit ještě více, než si dokážeme představit. Veškerá kouzla, která máme k dispozici, jsou založena na slovech. Naše pozitivní slovo je bílou magií, zneužito se stává magií černou. I jediné slovo může být tak mocné, že změní nebo zničí životy milionů lidí. Není to tak dávno, kdy jeden muž v Německu pomocí slova manipuloval celou zemí plnou inteligentních lidí. Vedl je do světové války pouhou silou svého slova. Přesvědčil jiné, aby se dopouštěli těch nejzrůdnějších násilných činů. Slovem vybudil lidský strach a výsledkem byl výbuch války a zabíjení. Po celém světě zabíjeli lidé jiné lidi, protože ze sebe měli navzájem strach. Hitlerovo slovo, založené na představách a dohodách, které probouzely strach, si budou lidé pamatovat celá staletí. Lidská mysl je jako úrodná půda, do které jsou neustále zasívána semena. Semeny jsou názory, ideje a pojmy. Zalijete semínko, myšlenku, a ta roste. Slovo je jako semínko a lidská mysl je tak plodná! Jediným problémem je, že je až příliš úrodná pro semínka strachu. Každá lidská mysl je plodná, ale pouze pro ta semínka, na která je připravena. Důležité je vědět, pro jaký druh semínek je vhodná a připravit ji na přijímání semínek lásky. Vezměme si jako příklad Hitlera. Zasel všechna ta semínka strachu, která pak vyrostla a vedla k masovému ničení. Když vidíme děsivou moc slova, musíme si uvědomit, jaká síla vychází z našich úst. Strach nebo pochybnost zaseté do naší mysli vytvářejí nekonečné drama událostí. Slovo je jako kouzlo. Lidé ho používají jako černí mágové a bezmyšlenkovitě se navzájem zaklínají. Každý člověk je kouzelníkem. Svým slovem můžeme bud někoho zaklít, nebo ho z nějakého zakletí osvobodit. Svými názory kolem sebe neustále šíříme kouzla. Příklad: spatřím přítele a řeknu mu, co mě právě napadlo. Řeknu: „Vypadáš nějak špatně. Nemáš rakovinu?“ Jestliže se s tím ztotožní, do roka ji dostane. Taková je síla slova. V průběhu našeho ochočování vyslovují naši rodiče a sourozenci své názory o nás, aniž by o nich přemýšleli. Uvěřili jsme těmto názorům a žijeme ve strachu z nich, například věříme, že neumíme dobře plavat, že nejsme dobří v nějakém jiném sportu nebo že neumíme psát. Někdo vyjádří svůj názor a řekne: „Podívejte se, tohle je ošklivá dívka!“ Dívka to slyší, uvěří, že je ošklivá, a vyroste s touto představou. Nezáleží na tom, zda je nebo není krásná, protože jakmile je tento soud vysloven, uvěří, že je ošklivá. To je ono kouzlo, kterým je zakleta. Upoutáním pozornosti může slovo vstoupit do naší mysli a změnit vše k horšímu nebo lepšímu. Další příklad: věříte, že jste hloupý, a věříte tomu tak dlouho, jak si jen pamatujete. Tato dohoda může být velmi lstivá a způsobí, že spoustu věcí děláte určitým způsobem jen proto, abyste se ujistil, že hloupý skutečně jste. Něco uděláte a pomyslíte si: „Chtěl bych být chytrý, ale jsem hloupý, protože jinak bych to neudělal.“ Mysl se může vydat do stovek různých směrů a my přitom strávíme velkou část života vírou ve svou hloupost. Pak jednoho dne někdo upoutá vaši pozornost a použije slovo, kterým vám dá najevo, že hloupý nejste. Uvěříte tomu, co ten člověk říká, a máte novou dohodu. Výsledkem je, že již nemáte pocit, že jste hloupý nebo děláte věci hloupě. Kouzlo je zlomeno a to jen silou slova. Když ale věříte, že jste hloupý, a někdo upoutá vaši pozornost a řekne: „Ano, jsi skutečně ten nejhloupější člověk, jakého jsem kdy potkal;“ dohodu tím ještě posílí. Náboženství hovoří o hříchu a hříšnících, ale vysvětleme si, co to doopravdy znamená hřešit. Hřích je vše, čím se proviníme sami proti sobě. Všechno, o čem si myslíte nebo říkáte, že se děje proti vám, je hřích. Stavíme se proti sobě, když se kvůli něčemu odsuzujeme nebo obviňujeme. Existence bez hříchu je přesným opakem. Nehřešit znamená, že nejdeme proti sobě. Když jsme bez hříchu, přebíráme odpovědnost za své činy, ale nesoudíme se ani neobviňujeme. Z tohoto hlediska se celé pojetí hříchu mění z čehosi morálního či náboženského v něco, co dává větší smysl. Hřích začíná tím, že sami sebe odmítáme. Sebeodmítání je největším hříchem, který můžeme spáchat. V náboženských pojmech je sebeodmítání „smrtelným hříchem“, který vede ke smrti. Být bez hříchu na druhé straně znamená cestu k životu. Nehřešit slovem znamená nepoužívat slovo proti sobě. Potkám-li vás na ulici a řeknu vám, že jste hloupý, vypadá to, že jsem použil slovo proti vám. Ale ve skutečnosti jsem použil slovo proti sobě, protože mě kvůli tomu začnete nenávidět a vaše nenávist pro mě není ničím dobrým. Když se proto rozzlobím a svým slovem k vám vyšlu emocionální jed, používám slovo proti sobě. Pokud se mám rád, vyjádřím tuto lásku při vzájemných stycích s vámi a budu pak slovem nehřešící, protože můj čin vyvolá podobnou reakci. Budu-li mít rád vás, budete i vy mít rádi mne. Urazím-li vás, urazíte mě také. Budu-li vám vděčný, budete vděční i vy mně. Budu-li se k vám chovat sobecky, budete se chovat sobecky ke mně. Použiji-li slovo, abych vás očaroval, očarujete i vy mne. Nehřešit slovem je správné využívání naší energie; znamená to využívat energii ve směru pravdy a lásky k sobě. Uzavřeme-li se sebou dohodu, že nezhřešíme slovem jen s tímto úmyslem, bude z nás vycházet pravda a zbaví nás veškerého emocionálního jedu, který v nás byl. Ale uzavření této dohody je obtížné, protože jsme se naučili činit pravý opak. Navykli jsme si při komunikaci s jinými a především sami se sebou lhát. Hřešíme slovem. Síla slova je v pekle vždy zneužívána. Používáme slovo ke klení, obviňování, ničení. Užíváme je ovšem také správně, ale nikoliv příliš často. Většinou používáme slovo k šíření našeho osobního jedu - k vyjádření hněvu, žárlivosti, závisti a nenávisti. Slovo je čisté kouzlo - nejmocnější dar, který jsme my lidé dostali - a užíváme jej proti sobě. Plánujeme pomstu. Vytváříme slovem chaos. Užíváme slovo k vyvolávání nenávisti mezi různými rasami, mezi různými národy, mezi rodinami, mezi státy. Zneužíváme slovo velice často a tímto zneužíváním vytváříme a zvěčňujeme sen pekla. Zneužíváním slova se navzájem strháváme dolů a udržujeme se ve stavu strachu a pochybnosti. Protože slovo je kouzlo, které lidé vlastní, a zneužívání slova je černá magie, používáme neustále černou magii, aniž bychom vůbec věděli, že naše slovo je kouzlem. Jedna inteligentní žena s dobrým srdcem měla dceru, kterou zbožňovala a milovala. Jednoho večera se po špatném dni v práci vrátila domů, unavená, plná emocionálního napětí a se strašnou bolestí hlavy. Potřebovala klid a ticho, ale dcera si radostně prozpěvovala a poskakovala. Neuvědomovala si, jak se její matka cítí; byla ve svém světě, ve vlastním snu. Cítila se báječně, a tak skákala a zpívala stále hlasitěji a dávala tak najevo svou radost a lásku. Zpívala tak hlasitě, že matku rozbolela hlava ještě víc, až se v jistém okamžiku přestala ovládat. Zlostně pohlédla na svou krásnou dcerušku a řekla: „Zavři hubu! Máš hnusnej hlas. Mohla bys už konečně přestat?“ Pravdou je, že v té chvíli matka netolerovala jakýkoliv hluk, ale nebyla pravda, že dcera má ošklivý hlas. Ale ta věřila tomu, co jí matka řekla, a v tom okamžiku se sebou uzavřela dohodu. Poté dlouho nezpívala, protože věřila, že má ošklivý hlas a každého, kdo by ji slyšel, by to otravovalo. Ve škole byla ostýchavá a když byla požádána, aby zazpívala, odmítala. Bylo pro ni dokonce obtížné hovořit s jinými lidmi. Všechno se v důsledku této nové dohody v děvčátku změnilo: věřilo, že musí potlačovat své emoce, aby bylo přijímáno a milováno. Kdykoliv slyšíme nějaký názor a uvěříme mu, uzavíráme dohodu, která se stává součástí našeho systému víry. Toto děvčátko vyrostlo, a i když mělo krásný hlas, nikdy již nezpívalo. Z jediného kouzla se vyvinul celý komplex. A tímto kouzlem ji očaroval ten, kdo ji nejvíce miloval: její vlastní matka. Matka si neuvědomila, co svým slovem způsobila. Nevšimla si, že použila černou magii a začarovala svou dceru. Nevěděla o síle svého slova, a proto ji z toho nelze vinit. Udělala totéž, co jí samé činili mnoha způsoby její matka, otec a jiní lidé. Zneužila slovo. Kolikrát toto provedeme vlastním dětem? Projevujeme před nimi tento typ názorů a naše děti pak v sobě nesou černou magii celá léta. Lidé, kteří nás milují, na nás aplikují černou magii, ale nevědí o tom. Proto jim to musíme prominout; nevědí, co činí. Jiný příklad: Ráno se probudíte a cítíte se šťastná. Je vám báječně a strávíte jednu nebo dvě hodiny před zrcadlem, líčíte se a oblékáte. Pak vám jedna z vašich nejlepších kamarádek řekne: „Co se ti stalo? Vypadáš tak ošklivě. A ty šaty, co máš na sobě, vždyť v nich vypadáš směšně.“ A je to. Po zbytek dne jste dole v pekle. Možná vám to kamarádka řekla jen proto, aby vás ranila. A to se jí povedlo. Vyjádřila názor s veškerou silou, která za slovem stojí. Jestliže k tomu přistoupíte takhle, stává se váš názor černou magií. Tyto typy kouzel je obtížné rozbít. Jediná věc, kterou můžeme udělat, je uzavřít novou dohodu za loženou na pravdě. Pravda je nejdůležitější částí to ho, abychom slovem nehřešili. Na jednom ostří meče jsou lži, které vytvářejí černou magii, na druhém ostří je pravda, která má sílu zničit kouzlo černé magie. Jediné, co nás může osvobodit, je pravda. Pohlédněme na každodenní lidské kontakty a představme si, kolikrát asi začarujeme někoho jiného svým slovem. Za čas se z toho stává nejhorší podoba černé magie, která se jmenuje pomluva. Pomluva je černou magií v té nejhorší podobě, protože je čistým jedem. Dohoda nás naučila, jak pomlouvat. Když jsme byli dětmi, slyšeli jsme, jak dospělí kolem nás neustále někoho pomlouvají a otevřeně vyjadřují názory o druhých lidech. Vyjadřovali dokonce názory na lidi, které vůbec neznali. Emocionální jed byl předán společně s názory a my jsme se naučili pokládat to za normální způsob komunikace. Pomlouvání se stalo v lidské společnosti hlavní formou komunikace. Stalo se způsobem, který nás navzájem sbližuje, protože nám dělá dobře, když vidíme, že se někdo jiný cítí stejně špatně jako my. Existuje jedno staré rčení, že „trápení má rádo společnost`; lidé, kteří trpí v pekle, nechtějí být sami. Strach a utrpení jsou důležitou součástí snu planety; jsou tím, čím nás sen planety drží dole. Přirovnáme-li lidskou mysl k počítači, lze pokládat pomluvu za počítačový virus. Virus je kusem počítačového jazyka napsaného ve stejné řeči jako jiné kódy, ale s úmyslem uškodit. Tento kód je vpašován do programu počítače, když to nejméně očekáváme a většinou i bez našeho vědomí. Poté, co se ocitl uvnitř, přestane počítač fungovat nebo pracovat správně, protože kódy jsou natolik promíchány s konfliktními zprávami, že se nedopracujeme použitelných výsledků. Lidská pomluva funguje stejným způsobem. Dostanete se například do jiné třídy a máte nového učitele. Už dlouho jste se na to těšili. Hned první den potkáte někoho, kdo již do té třídy chodil, a ten vám řekne: „Ten učitel, to byl takovej namyšlenej kretén! Vůbec nevěděl, o čem mluví, a byl taky perverzní, tak si na něj dej pozor!“ Toto slovo a jeho emocionální kód se do vás okamžitě vryjí, ale neuvědomíte si, co k tomu onoho člověka motivovalo, když vám to říkal. Možná měl vztek, že se mu ve škole nedařilo, nebo založil svůj názor jen na strachu a předsudcích, ale protože vy jste se naučil již jako dítě informace vstřebávat, určitá vaše část pomluvě uvěří. Když pak přijdete do třídy, cítíte, jak se ve vás jed rozlévá, a neuvědomujete si, že vidíte učitele očima člověka, který ho pomluvil. Pak se o učiteli začnete bavit s jinými lidmi ve třídě a oni začnou vidět učitele ve stejném světle: jako kreténa a perverzního člověka. Začnete školu nenávidět a brzy se rozhodnete, že jí necháte. Obviňujete učitele, ale měli byste obviňovat pomluvu. Všechen tento zmatek může způsobit jeden malý informační virus. Jeden kousek zavádějící informace může zničit komunikaci mezi lidmi, způsobit, že každý člověk, kterého se dotkne, bude nakažen a nakazí další. Představme si, že pokaždé, když před námi lidé někoho pomlouvají, propašují do naší mysli nějaký virus, který způsobí, že myslíme stále méně jasně. Pak si představme, že abychom se zbavili svého zmatku, pomlouváme a šíříme virus dále. A teď si představme, že tomu tak je v nekonečném řetězci mezi všemi lidmi na zemi. Výsledkem je svět plný lidí, kteří mohou dostávat informace jen z okruhu, který je naplněn jedovatým, nakažlivým virem. Tento jedovatý virus je tím, čemu Toltékové říkali mitote - chaosem tisíce různých hlasů, které se v mysli pokoušejí mluvit současně. Ještě horší jsou černí mágové –“počítačoví hackeři“, kteří šíří viry záměrně. Vzpomeňme si na dobu, kdy jsme my sami nebo někdo, koho známe, byli na někoho rozzlobení a chtěli se mu pomstít. Ze mstivosti jsme tomu člověku něco řekli nebo něco jedovatého o něm rozšířili s úmyslem, aby o sobě smýšlel špatně. Jako děti to děláme zcela bezmyšlenkovitě, ale jak stárneme, je naše snaha pokořit jiné lidi rafinovanější. Pak lžeme sami sobě a říkáme, že si ten člověk zasloužil spravedlivý trest za své špatné činy. Když vidíme svět očima počítačového viru, je snadné ospravedlnit si i to nejkrutější jednání. Co však nevidíme je, že se prostřednictvím zneužívání slova dostáváme hlouběji do pekla. Léta nás pomlouvali a začarovávali pomocí slov jiní lidé, ale totéž jsme činili i sami sobě tím, jak jsme slova používali. Hovoříme k sobě neustále a většinou říkáme věci jako: ,No tedy! Jsem pěkně tlustej a ošklivej. Stárnu a padají mi vlasy. Jsem hloupej, nikdy nic nepochopím. Nikdy nebudu dost dobrý, nikdy se nestanu dokonalým.“ Chápete nyní, jak užíváme slovo sami proti sobě? Musíme začít chápat, co je slovo a co dělá. Pokud porozumíme první dohodě, nehřešit slovem, začneme si uvědomovat, jak se v našem životě vše mění. Nejprve se změní způsob, kterým zacházíme sami se sebou, a později i způsob, jímž zacházíme s jinými lidmi, zvláště s těmi, které nejvíc milujeme. Vzpomeňme si jen, kolikrát jsme pomluvili člověka, kterého máme nejvíce rádi, jen proto, abychom získali podporu druhých pro naše stanovisko. Kolikrát jsme upoutali pozornost jiných lidí a šířili jed o někom, koho milujeme, abychom prosadili svůj názor? Náš názor je ale jenom naším hlediskem. Není nutně pravdivý. Náš názor vychází z naší víry, našeho vlastního ega a našeho vlastního snu. Vytváříme veškerý tento jed a šíříme jej mezi jiné jen proto, abychom prosadili své hledisko. Když nebudeme hřešit slovem, poskytne nám to rovněž imunitu vůči tomu, že nás někdo negativně očaroval. Negativní idea vstoupí do naší mysli jen tehdy, když je tam pro ni úrodná půda. Když přestaneme hřešit slovem, není již v naší mysli úrodná půda pro slova, která pocházejí z černé magie. Místo toho je v ní úrodná půda pro slova, která přicházejí z lásky. Míru čistoty svého slova můžete měřit úrovní své sebelásky. Jak moc se máme rádi a jaké máme o sobě pocity je v přímém poměru ke kvalitě a integritě našeho slova. Když nehřešíme slovem, cítíme se dobře, jsme klidní a šťastní. Sen pekla můžeme překonat pouhým uzavřením dohody, že nebudeme hřešit slovem. Právě teď zasívám toto semínko do vaší mysli. Zda semínko vzejde či nikoliv, závisí na tom, jak úrodná je vaše mysl pro semínko lásky. Záleží na vás, zda uzavřete dohodu: Já sám svým slovem nezhřeším. Pečujte o toto semínko, a jak bude ve vaší mysli růst, vytvoří další semínka lásky, která nahradí semínka nenávisti. Tato první dohoda změní druh semen, pro které je vaše mysl úrodná. Nehřešme slovem. Toto je první dohoda, kterou bychom měli uzavřít, pokud se chceme osvobodit, pokud chceme být Mastní, pokud chceme překročit rovinu existence, která je peklem. Je to velmi silná dohoda. Užívejme slovo správným způsobem. Užívejme slovo ke sdílení naší lásky. Užívejme bílou magii a začněme sami se sebou. Řekněme si, jak jsme báječní, jak jsme velcí. Řekneme si, jak moc se máme rádi. Použijme slovo, abychom rozbili ony nepatrné, maličké dohody, které nám působí utrpení. Je to možné. Je to možné proto, že já jsem to udělal a přitom nejsem o nic lepší než vy. Ano, jsme naprosto stejní. Máme stejné mozky, stejná těla, protože jsme lidé. Když jsem já dokázal zničit tyto dohody a vytvořit nové, pak vy můžete dokázat totéž. Jestliže já nehřeším slovem, proč byste měli vy? Jen tato jediná dohoda může změnit celý váš život. Nehřešit slovem nás přivede k osobní svobodě, k obrovskému úspěchu a blahobytu; dokáže nás zbavit veškerého strachu a změnit život v radost a lásku. Jen si představme, co můžeme dokázat, když přestaneme hřešit slovem. S čistým slovem překročíme sen strachu a budeme žít jiným životem. Můžeme žít v nebi uprostřed tisíců lidí žijících v pekle, protože budeme vůči peklu imunní. Můžeme dosáhnout království nebeského pouze touto jedinou dohodou: nebudeme hřešit slovem. zpět na obsah DRUHÁ DOHODA Neberte si nic osobně Další tři dohody se rodí z první dohody. Druhá zní: neberte si nic osobně. Ať se děje kolem nás cokoliv, neberme si to osobně. Když použijeme předchozí příklad, potkám-li vás na ulici a řeknu: ,Hej, ty seš ale blbej,“ aniž bych vás znal, není to o vás, je to o mně. Jestliže si to vezmete osobně, pak snadno uvěříte, že jste blbec. Možná si pro sebe pomyslíte: „Jak to ví? Je snad jasnovidec, nebo to může vidět každej, jakej jsem blbec?“ Bereme to osobně, protože souhlasíme s čímkoliv, co se řekne. Jakmile souhlasíme, prostupuje nás jed, a jsme v pasti snu pekla. To, co nás do ní zavedlo, nazýváme osobní důležitost. Osobní důležitost neboli braní věcí osobně je maximální výraz sobectví, protože vychází z domněnky, že všechno se tyká „nás“. V průběhu naší výchovy - našeho ochočování - se učíme brát všechno osobně. Myslíme si, že jsme za všechno zodpovědní. My, my, vždycky my! Ale nic, co jiní lidé dělají, nedělají kvůli nám. Dělají to kvůli sobě. Všichni lidé žijí ve vlastních snech, ve vlastní mysli; nacházejí se ve zcela odlišném světě, než je ten, v němž žijeme my. Když si vezmeme něco osobně, činíme tak na základě předpokladu, že ostatní vědí, co je v našem světě, a pokoušíme se vnutit jejich světu náš svět. I když se nějaká situace jeví jako osobní, i když nás jiní přímo urážejí, nemá to s námi nic společného. To, co říkají, co dělají a názory, které vyjadřují, je v souladu s dohodami v jejich myslích. Jejich názory pocházejí z naprogramování, kterého se jim dostalo v průběhu ochočování. Vyjádří-li někdo před námi svůj názor a řekne: „Hele, zdá se mi, že jsi přibral,“ neberme to osobně, protože je pravdou, že se ten člověk zabývá vlastními pocity a názory. Pokouší se nám poslat jed a budeme-li si to brát osobně, pak se k nám jed dostane a stane se naším. Pojímání věcí osobním způsobem z nás učiní snadnou kořist těchto predátorů, černých mágů. Mohou snadno upoutat naši pozornost jedním nepatrným názorem a pak do nás cpát jakýkoliv jed. A protože si to bereme osobně, skočíme jim na to. Spolkneme všechno jejich emocionální svinstvo, a to se pak stane naším svinstvem. Pokud to však nebereme osobně, jsme imunní i uprostřed pekla. Imunita vůči jedu uprostřed pekla je darem této dohody. Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí. Snažíme se pak jiné přesvědčit tím, že prezentujeme své názory. Ale cokoliv cítíme a děláme je jen projekcí našeho osobního snu, odrazem našich vlastních dohod. To, co říkáme a děláme a názory, které máme, jsou v souladu s dohodami, které jsme uzavřeli - a tyto názory s námi nemají nic společného. To, co si o mně myslíte, není pro mě důležité, neberu si to osobně. Když lidé říkají: „Migueli, ty jsi nejlepší,“ neberu to osobně a právě tak neberu osobně, když říkají: „Migueli, ty jsi ze všech nejhorší.“ Vím, že když budete šťastní, budete mi říkat: „Migueli, ty jsi anděl!“ Ale když se na mě rozzlobíte, budete říkat: Migueli, ty jsi skutečný ďábel! Jsi nechutný! Jak můžeš říkat takové věci?“ Ať tak či onak, mě se to netyká, protože vím, co jsem. Necítím potřebu být přijímán. Necítím potřebu, aby mi někdo říkal: „Migueli, ty si vedeš naprosto skvěle! Jak jsi tohle mohl dokázat?“ Ne, neberu to osobně. Ať již si myslíte nebo cítíte cokoliv, vím, že je to váš, nikoliv můj problém. Je to způsob, kterým vidíte svět. Není to nic osobního, protože se zabýváte sami sebou, nikoliv mnou. Také ostatní lidé budou mít v souladu se svým systémem víry vlastní názory, takže nic z toho, co si o mně myslí, není doopravdy o mně, ale o nich samých. Můžete mi dokonce říci: „Migueli, to, co jsi řekl, mě zranilo.“ Ale to, co jsem řekl, není tím, co vás zranilo; máte rány, kterých jsem se dotkl tím, co jsem řekl. Zraňujete se sami. Neexistuje způsob, jímž bych to mohl brát osobně. Nikoliv proto, že bych vám nevěřil nebo nedůvěřoval, ale protože vím, že vidíte svět jinýma, to je svýma očima. Vytváříte si v mysli celý obraz nebo film a v tomto filmu jste režiséry, producenty i hlavními herci nebo herečkami. Každý jiný je jen vedlejším hercem nebo herečkou. Je to váš film. Způsob, jakým vidíte tento film, je v souladu s dohodami, které jste uzavřeli se životem. Vaše hledisko je pro vás něčím osobním. Není to ničí pravda, jen vaše. Když se pak na mne rozzlobíte, vím, že se zabýváte sami sebou. Jsem pro vás záminkou, abyste se mohli rozzlobit. A rozzlobíte se, protože se něčeho obáváte, protože máte strach. Kdybyste neměli strach, tak byste se na mě nerozzlobili. Kdybyste neměli strach, nemohli byste mne nenávidět. Kdybyste neměli strach, nežárlili byste ani byste nebyli smutní. Kdybyste žili beze strachu, kdybyste milovali, nezbylo by pro negativní emoce žádné místo. Kdybyste žádnou z těchto emocí nepociťovali, bylo by logické, že byste se cítili dobře. Když se cítíte dobře, je dobré všechno okolo vás. Když je vše kolem vás báječné, činí vás vše šťastnými. Milovali byste vše okolo sebe, protože byste milovali sami sebe. Protože se máte rádi takoví, jací jste. Protože jste sami se sebou spokojení. Protože jste šťastní se svým životem. Jste spokojení s filmem, který vytváříte, spokojení se svými dohodami se životem. Jste klidní a šťastní. Žijete v požehnaném stavu, v němž je všechno báječné a krásné. V tomto požehnaném stavu milujete vše, co vnímáte. Ať již lidé dělají, cítí, myslí nebo říkají cokoliv, neberme to osobně. Když nám budou říkat, jak jsme báječní, neříkají to kvůli nám. My víme, že jsme báječní. Není třeba čekat, až nám jiní lidé řeknou, že jsme báječní. Neberme nic osobně. I kdyby někdo vzal revolver a střelil mě do hlavy, ani tento extrém neznamená nic osobního. Také názory, které máme o sobě, nejsou nezbytně pravdivé; proto nemusíme brát vše, co nám probíhá hlavou, osobně. Mysl má schopnost hovořit sama k sobě, ale má i schopnost přijímat informace, které přicházejí z jiných říší. Někdy zaslechneme v mysli nějaký hlas a jsme zvědaví, odkud asi přichází. Tento hlas může přicházet z jiné reality, ve které existují živé bytosti podobné lidským. Toltékové těmto bytostem říkali Spojenci. V Evropě, Africe a v Indii jim říkají Bůh, Bozi. Naše mysl může existovat na úrovni Bohů. Naše mysl také žije v tomto rozměru a dokáže jej vnímat. Mysl vidí očima a vnímá probouzející se skutečnost. Mysl žije ve více než v jedné dimenzi. Mohou být období, kdy máme nápady, které nevznikají v naši mysli, ale vnímáme je naší myslí. Máme právo těmto hlasům věřit nebo nevěřit, máme rovněž právo nepřijímat je osobně. Máme volbu, zda hlasům, které slyšíme v mysli, uvěříme nebo ne, stejně jako si můžeme vybrat, čemu věřit a s čím souhlasit ve snu planety. Mysl může rovněž naslouchat sama sobě a hovořit sama se sebou. Je rozdělená stejně jako naše tělo. Stejně jako si můžeme říci ,mám jednu ruku a mohu si jí potřást druhou rukou“, může mysl také hovořit sama se sebou. Jednou částí mysli je řeč a druhou částí naslouchání. Když hovoří současně tisíc částí naší mysli, je to velký problém. Říká se tomu mitote. Pamatujete? Mitote můžeme přirovnat k obrovskému tržišti, kde hovoří a smlouvají tisíce lidí najednou. Každý má jiné myšlenky a pocity, každý má jiný názor. Naprogramování mysli - veškeré ty dohody, které jsme uzavřeli, - nemusí být nutně celkově slučitelné. Každá dohoda je samostatná živá bytost, má vlastní osobnost a vlastní hlas. Existují konfliktní dohody, které se neustále staví proti jiným dohodám, až z toho vznikne v mysli velká válka. Mitote je důvodem, proč lidé pořádně nevědí, co chtějí. Nesouhlasí spolu navzájem, protože existují části mysli, které chtějí jednu věc, a jiné části, které chtějí přesný opak. Některá část mysli má námitky k jistým myšlenkám a činům a jiná část mysli podporuje činy opačných myšlenek. Všechny tyto malé živé bytosti vytvářejí vnitřní konflikt, protože jsou živé a každá má vlastní hlas. Pouze když si sepíšeme inventář našich dohod, objevíme všechny tyto konflikty v mysli a nakonec z chaosumitote vytvoříme řád. Neberme si nic osobně, protože bychom tím trpěli kvůli něčemu, co za to nestojí. Lidé mají na utrpení v různých rovinách a stupních návyk a navzájem se v něm udržují. Lidé souhlasí s tím, že si budou navzájem pomáhat v tom, aby trpěli. Máme-li potřebu být uráženi, snadno najdeme lidi, kteří nás budou urážet. A podobně - jestliže budeme s lidmi, kteří potřebují trpět, něco v nás způsobí, že je budeme urážet. Je to jako kdyby měli na zádech cedulku, na které je napsáno: „Nakopněte mne, prosím!“ Vyžadují pro své utrpení ospravedlnění. Jejich návyk na utrpení není ničím jiným než dohodou, která se každý den obnovuje. Ať půjdeme kamkoliv, nalezneme všude lidi, kteří nám budou lhát, a jak bude naše uvědomění růst, povšimneme si, že lžeme také sami sobě. Neočekávejme od lidí, že nám budou říkat pravdu, protože sami sobě také lžou. Musíme důvěřovat sami sobě a vybrat si, zda budeme či nebudeme věřit tomu, co nám někdo říká. Když skutečně uvidíme jiné lidi takové, jací jsou, aniž bychom to brali osobně, nemůže nás nikdy zranit nic z toho, co říkají nebo dělají. I když nám lžou, je to v pořádku. Lžou nám, protože mají strach. Mají strach z toho, abychom neobjevili, že nejsou dokonalí. Je bolestivé sejmout tuto společenskou masku. Říkají-li lidé jednu věc, ale dělají jinou, budete lhát sami sobě, když nebudete naslouchat jejich činům. Jsme-li k sobě pravdiví, ušetříme si spoustu citových traumat. Říkat sami sobě pravdu bolí, ale není třeba se k bolesti připoutat. Vyléčení je na cestě a je jen záležitostí času, kdy se náš život zlepší. Pokud s námi někdo nezachází s láskou a úctou, můžeme pokládat za dar, jestliže se vzdálí. Pokud takový člověk neodejde, budeme s ním určitě snášet utrpení ještě mnoho let. Když odejde, bude to chvíli bolet, ale naše srdce se nakonec zahojí. Pak si budeme moci vybrat to, co skutečně chceme. Zjistíme, že máme-li učinit správnou volbu, nepotřebujeme důvěřovat jiným tolik jako sami sobě. Až si z toho, že nic nebereme osobně, vytvoříme silný zvyk, vyhneme se v životě mnoha nepříjemnostem. Náš hněv, žárlivost a závist zmizí, a nebudeme-li brát věci osobně, jednoduše zmizí i náš smutek. Jestliže učiníme z této druhé dohody návyk, zjistíme, že nás už nic nemůže dostat zpátky do pekla. Když nebudeme brát nic osobně, dostane se nám obrovského množství svobody. Budeme imunní vůči černým mágům a nedotkne se nás žádné kouzlo, i kdyby bylo sebesilnější. Celý svět nás může pomlouvat, ale jestliže to nebudeme brát osobně, zůstaneme imunní. Někdo nám může záměrně poslat emocionální jed, ale nebudeme-li to brát osobně, nepřijmeme jej. Když si emocionální jed nevezmeme, začne působit ještě hůře v odesilateli, ale nikoliv však v nás. Uvidíte, jak je tato dohoda


Komentáře k článku



Vložte komentář


Jméno (požadováno)

Web

Příspěvek (požadováno)


Kolik dní má týden: (požadováno)

 
Pôžička bez ručenia

Vytvořenou službou WEP.SK - Vlastní blog z vlastního PC. Mapa stránok